Kapitoly 11 až 14 obsahují naučení, která mají pro Boží lid celého křesťanského období velkou důležitost, poněvadž před sebou mají věřící, když jsou shromážděni v jednom místě, a staví před nás Boží pořádek pro taková shromáždění.
Je velkým milosrdenstvím mít uprostřed zmatení v křesťanstvu, kde je Boží pořádek dáván lidským pořádkem tak velkou mírou stranou, inspirovaný záznam Božích myšlenek pro Jeho lid, když se shromažďuje. Když odmítneme každé spojení s jakoukoli formou shromažďování, která dává Boží pořádek stranou, je stále možné – následujeme-li apoštolských směrnic – shromažďovat se v poslušnosti vůči Božímu slovu, a tak také podle jednoduchosti božského pořádku.
Podíváme-li se na verše 11,17.18.20.33.34 a 14,23.26.28.34.35, velmi jasně se ukáže, že tyto kapitoly hledí na Boží lid, když je shromážděn v nějakém místě.
Nejprve jsme v kapitole 11,1-16 poučováni o Božím pořádku ve stvoření jako o nezbytném úvodu k Božímu pořádku ve shromáždění.
Za druhé se v kapitole 11,17-34 učíme, že Pán sám je pro svůj lid velkým středem shromažďování a že nejvyšší pohnutkou, která může shromažďovat Boží lid, je připomínání si Jeho samého ve slavení večeře Páně. Jsme poučováni ohledně stavu a chování, které se hodí k této svaté příležitosti.
Za třetí jsme v kapitole 12 poučováni o svrchovaném působení Ducha Svatého v rozdělování darů v těle Krista, „jednomu každému obzvláštně, jak ráčí“, a že naše shromažďování je ovládáno tou velkou skutečností, že věřící jsou údy Kristova těla a že Duch Svatý je mocí pro veškerou službu.
Za čtvrté se v kapitole 13 učíme, že duch, který ovládá Kristovo tělo, je láska, zdroj každé pravé služby.
Za páté je nám v kapitole 14 dáno naučení o vykonávání služby ve shromáždění, tak aby vše bylo v lásce, ke vzdělání a podle Božího pořádku.
V předchozí části Epištoly máme naučení, která nás vedou, pokud jde o naše chování jako jednotlivců. Nyní jsou zde naučení týkající se Božího pořádku ve stvoření, abychom byli uvedeni do správných vztahů navzájem jako muži a ženy, a tak jsme připravováni, abychom správně zaujímali své místo ve vzájemném vztahu ve shromáždění.
Verš 2: V souhlasu s milostí, která ráda uznává vše, co je ve svatých od Boha, apoštol začíná tento nový oddíl Epištoly slovy chvály. I když ve shromáždění je mnoho toho, co je třeba odsoudit, apoštol je může alespoň chválit, že ve všech svých otázkách si na něho vzpomínají a zachovávají ustanovení, nebo „směrnice“, které jim dal.
Verš 3: Po těchto slovech schválení přechází apoštol k tomu, aby dal směrnice týkající se existence jiného vážného nepořádku mezi věřícími v Korintu. Ženy opouštěly své pravé místo poddanosti, zatím co muži ustupovali ze svého místa autority.
Aby korigoval tento nepořádek, apoštol se dává cestou, která je v Písmu často použita k vyjasnění otázek. Abychom se dověděli princip, obsažený v nějaké otázce nebo těžkosti, jsme vedeni zpět tam, kde tato zásada byla vysvětlena poprvé. Když zde vyvstala otázka ohledně vzájemného postavení mužů a žen, jsme vedeni k pořádku prvně ustanovenému ve stvoření. Je pravda, že v Kristu – v novém stvoření – „není služebník ani svobodný, ani muž ani žena“ (2. Kor. 5,17; Gal. 3,28). Ve starém stvoření, stejně jako v církvi, tyto rozdíly stále existují. Křesťanství, jakkoli přináší veliké vše-obecné výsady, nedává pořádek ve stvoření stranou, a dokud jsme v tomto smrtelném těle a ve scéně, kde tyto rozdíly existují, je křesťan odpovědný, aby na tento pořádek dbal.
Jako první velkou pravdu ve spojení se stvořením apoštol prohlašuje, že „všelikého muže hlava jest Kristus“. Zde není žádný vztah k tomu, že Kristus je Hlavou církve. Znamená to, že Kristus, když se stal člověkem a vstoupil na scénu stvoření, nezbytně zaujímá místo přednosti a autority nad lidmi. Nadto „hlava ženy je muž, hlava pak Kristova je Bůh“. Toto další konstatování nikterak nepůsobí újmu božství Syna. V tomto oddílu se nejedná o Kristovo místo v Božství, ale o místo, které zaujal ve stvoření. Prostý a krásný pořádek stvoření je pak tento: Hlava ženy je muž. Hlava muže je Kristus. Hlava Kristova pak je Bůh.
Zdroj veškeré bezbožnosti, nepořádku a následné bídy v tomto přítomném světě může být sledován zpět až k pádu, kdy žena byla svedena, aby opustila své místo poddanosti vůči muži, a muž zklamal ve svém místě autority nad ženou. V pořádku stvoření selhali oba, muž i žena. Ale Kristus přišel do výjevu tohoto stvoření a při Něm není – a nemůže být – žádné selhání. Od začátku až do konce své obdivuhodné stezky byl dokonale poddaným člověkem, který vždy konal Boží vůli, a to až do smrti. Zatím co selhání člověka naplnilo výjev bezbožností a bídou, Kristova dokonalost přinese pořádek a požehnání těm, kteří se Mu poddávají jako Hlavě, a nakonec uvede nová nebesa a novou zemi, když Bůh bude všechno ve všech.
V křesťanském okruhu má být prožíváno požehnání pořádku stvoření. Jestliže se žena poddává muži a muž vykonává správným způsobem svoji autoritu a sám je také poddán Kristu – Tomu, jenž jako člověk byl dokonale poddán Bohu, pak následkem bude pořádek místo zmatku a závislost místo bezzákonnosti.
Verše 4-6: Apoštol dále ukazuje, jaký je dosah tohoto pořádku stvoření na křesťanské muže a ženy. Zmiňuje se o vykonávání modlitby a prorokování, kde na jedné straně mluvíme k Bohu za sebe nebo za druhé, a na druhé straně mluvíme k lidem za Boha. Ve spojení s modlitbou a prorokováním mluví o tom, že hlava ženy má být přikryta na znamení poddanosti, a hlava muže nepřikryta jako znamení autority. Jestliže se muž modlí nebo prorokuje s přikrytou hlavou, zneucťuje sám sebe, neboť vyznává, že se obrací k Bohu v modlitbě jménem druhých nebo mluví k lidem z Boží strany a zároveň opouští místo autority, které mu Bůh dal. Je se za takových okolností co divit, když Bůh nebo člověk mu nechtějí naslouchat? Pokud se žena modlí nebo prorokuje s nepřikrytou hlavou, vyznává, že vyjadřuje své místo závislosti na Bohu (v modlitbě) nebo přichází od Boha (v prorokování) a zároveň opouští místo poddanosti, na které ji Bůh postavil. V obou případech zneucťují sami sebe, neboť každý, kdo nezaujímá své místo, je před Bohem zneuctěn. Žena s nezakrytou hlavou prakticky zaujímá místo muže, jehož hlava je oholena (ostříhána). Skutečnost, že pro ženu je hanba mít hlavu oholenou, by ji sama měla učit, aby si ji přikryla.
Verš 7: Apoštol nám pak udává důvod pro pořádek ve stvoření. Muž byl do stvoření postaven, aby vykonával vládu jako Boží představitel na zemi, a jako takový má odpovědnost udržovat si autoritu. Ve vykonávání své odpovědnosti oslavuje Boha. Když žena zaujímá své místo poddanosti, bude pro slávu muže.
Verše 8-10: Apoštol nám připomíná, že žena byla z muže a pro muže. Z toho důvodu má žena na hlavě nosit to, co je znamením, že je tu nad ní autorita. Tím je vydáváno svědectví nejen před lidmi, ale i před anděly, kteří jsou zainteresovanými pozorovateli Božího pořádku ve stvoření, stejně jako moudrosti Jeho cest v církvi. (Viz 1. Kor. 4,9; Ef. 3,10.)
Verše 11 a 12: Tato otázka autority a poddanosti v pořádku stvoření však nikterak neoslabuje skutečnost, že muž a žena jsou závislí jeden na druhém, avšak vzájemnou závislostí, která má být v Pánu. Muži a ženy ve světě odvrhli svou poddanost Bohu, a proto se stále více snaží být vzájemně nezávislí. V křesťanství jsou vedeni zpět k závislosti na Pánu, a tím navzájem, a k uznání, že všechny věci jsou od Boha. Jak můžeme být nezávislí na Tom, z něhož je náš původ?
Verše 13-15: Když apoštol konstatoval pořádek stvoření, obrací nyní zřetel k přírodě, aby se v ní naučili, co se sluší. Tím, že žena má ve svých dlouhých vlasech přirozené přikrytí, příroda jí naznačuje její místo poddanosti a říká nám, že skrytá žena je krásná žena, zatím co žena, která si odstřihává vlasy a napodobuje muže, je u všech v opovržení. Stejně tak muž s dlouhými vlasy přivádí na sebe hanbu.
Verš 16: Apoštol nakonec mluví o zvyku. Jestliže je některý člověk svárlivý, je sám v posuzování, které stojí proti zvyklosti Božího shromáždění. Takto i zvyklost, když není dotčena žádná závažná zásada, může být brána jako prostředek k udržení pořádku. Opovrhování zvyklostí může ukazovat, jak řekl kdosi jiný, „ne svědomí ani duchovnost, ale tělesnou lásku k odlišnosti od druhých a v podstatě čirou marnivost“.
Apoštol takto mluvil o tom, co je pravda ve stvoření (verše 3-10), co je správné „v Pánu“ (verše 11 a 12), co je milé podle přírody (verše 13-15) a co je dovoleno podle zvyklosti (verš 16), aby ukázal pravé postavení mužů a žen ve vzájemném vztahu.
V oddílu, který následuje, apoštol přechází k tomu, aby mluvil o Božím pořádku, když se Boží lid schází jako církev, a k tomu nás pořádek stvoření připravil.
Verš 17: Žel, že ve shromáždění v Korintu existoval tak vážný nepořádek, že slavnost jídla na památku, která měla být pro jejich požehnání, se stala příčinou pro uvedení na ně Božího jednání ve vládě. Jejich shromažďování nebylo k lepšímu, ale k horšímu.
Verše 18 a 19: Předně místo aby jejich shromažďování jako církve vyjadřovalo jejich jednotu jako údů jednoho těla, jak to je vyjádřeno v jednom chlebu, jenom zjevovalo ducha rozdělení, který mezi nimi existoval. Byla tam mezi nimi rozdělení (schisma), která vedla k sektám (herese), jež se ve shromáždění formovaly. Ta dvě slova jsou rozdílná a nastolují různé myšlenky. Rozdělení nebo schisma je různost v názoru, myšlenkách a cítění, která existovala uvnitř shromáždění. Herese (řecky: hairesis) je sekta nebo strana, vytvořená mezi svatými, aby držela nějaký zvláštní názor nebo aby následovala zvoleného učitele. Ve shromáždění v Korintu zřejmě existovalo obojí. Ale rozdělení nebo schisma uvnitř, nejsou-li odsouzena, brzy povedou k heresi neboli sektě navenek, nebo dokonce k rozdělení shromáždění na různé sekty. Stav shromáždění se zjevně stal tak špatným, že Bůh dovolil, aby tato rozdělení způsobila sekty nebo strany, aby zjevil ty, kteří stáli za pravdou, kteří jsou zde nazvaní „osvědčení“. Zlo dosáhlo takového rozvinutí, že nebyla jiná cesta udržení svědectví pravdě. Bylo nezbytné, aby se zlo ukázalo samo, takže pravda mohla být zjevena. (Srovnej s Titovi 3,10, kde kacíř měl být vyvržen.)
Verše 20-22: Když se shromažďovali, bylo to navenek, aby jedli večeři Páně. V praxi ale slavili svou vlastní hostinu. Apoštol říká: „Každý nejprve s jídlem večeře své se uspíší.“ Večeře byla ustanovena Pánem na konci jedení velikonočního beránka. Korintští si to zjevně vzali za příklad a sešli se nejprve ke společenské hostině, na jejímž konci jedli večeři Páně. Kromě toho při této předchozí hostině nechali chudé, aby byli hladoví, zatím co někteří pili nad míru. Ale, nehledě na tyto výstřelky, shromáždění nebylo místem pro společenské hodování. „A cožpak domů nemáte k jídlu a k pití?“ ptá se apoštol. Anebo chtěli zahanbovat chudé a pohrdali Boží církví, která zahrnuje chudého i bohatého? Apoštol musí podruhé říci: „V tom nechválím.“ To, že pamatovali na apoštola a dbali na jeho směrnice, vyvolalo jeho chválu. Kvůli jejich roztržkám a zneužívání večeře Páně je může jen odsuzovat. Zavedli do shromáždění sociální prvek, který vedl k sociálním rozdílům a k trpění těla. Jejich shromažďování tak bylo praktickým popřením jak večeře Páně, tak i Božího shromáždění (církve).
Verš 23: Aby korigoval tato pohoršení, apoštol předkládá pravdu o večeři, jak byla Pánem ustanovena a jemu zjevena. Bylo poukázáno na to, že apoštol neměl zvláštní zjevení týkající se křtu, který je individuální záležitostí. S večeří jsou spojeny všechny velké pravdy týkající se jednoho těla, které byly zvláště dány Pavlovi, aby je oznámil. Ačkoli večeře byla dána dvanácti, Pavel neobdržel svou známost od nich, ale skrze zvláštní zjevení od Pána, které mělo být vydáno věřícím z pohanů. Apoštol nám připomíná dojemné okolnosti, za kterých Pán ustanovil večeři. Bylo to „v tu noc, v kterou zrazen jest“. Té samé noci, v které zlo člověka vyrostlo do výše, se velice požehnaně ukázala nezištná Kristova láska. Když žádost vedla ke zradě, láska ustanovila večeři.
Verše 24 a 25: Tuto hostinu neobklopuje žádné tajemství, jak je lidé do ní rádi vnášejí. Vše je jednoduché. Je to prosté, avšak dojemné připomínání si smrti Krista. Chléb mluví o Jeho těle – o Něm samém. Kalich mluví o Jeho krvi – o Jeho díle. Symboly těla a krve jsou oddělené a mluví o smrti Krista. Jak chléb, tak kalich mají být brány, jak Pán říká, „na mou památku“. To dává večeři její zvláštní charakter. Je to večeře na připomínání, ne slavení něčeho, co v té chvíli je, ale připomínání něčeho v minulosti. Kdosi řekl: „Večeře Páně nám má připomínat Krista, Jeho smrt; ne naše hříchy, ale odpuštění našich hříchů a to, že jsme milováni.“ Kalich je nová smlouva v Kristově krvi; ne stará smlouva zapečetěná krví býků a kozlů, ale nová smlouva se všemi jejími požehnáními zajištěnými krví Krista, smlouva, která oznamuje Boha v milosti a ve které už nejsou připomínány hříchy.
Verš 26: Když jíme a pijeme, „zvěstujeme smrt Páně, dokud nepřijde“. To jsou slova kárající ty, kdo z jakékoli příčiny mluví pro to, aby se večeře nekonala. Slavnost nikdy nemá být dávána stranou, dokud On nepřijde.
Verš 27: Když bratřím připomněl pravý charakter večeře, apoštol se vrací k pohoršení v jejich středu a varuje je, aby nebrali účast na večeři nehodným způsobem. Jedli nehodně, když přijímali večeři, aniž by soudili své cesty a bez rozeznání toho, o čem chléb a kalich mluví – těla a krve Pána. Nerozlišovali mezi obyčejným jídlem a jídlem, které bylo památkou Pánova těla, daného za nás, a Jeho pro nás vylité krve.
Verše 28 a 29: Aby napravili své nehodné cesty, apoštol je vyzývá, aby každý sám sebe zkusil, a tak aby jedl. Zkoušení, nebo sebeodsuzování všeho, co není v souladu se smrtí Krista, je jednání jednotlivce. Když se zkusil, nemá se zdržovat večeře. Naopak čteme: „Tak jez.“ Jsme tak varováni, abychom nejedli nehodným způsobem. Ve 29. verši by mělo být vynecháno slovo „Páně“. Zmínka je zde pravděpodobně o jednom těle, jehož všichni křesťané jsou údy, zatím co ve verši 27 je před námi skutečné tělo Pána. Musíme mít na paměti, že nepořádky v Korintu dávaly stranou obojí, jak večeři Páně, tak i shromáždění /církev/ (verše 20 a 22).
Verše 30-32: Nepořádky, existující mezi korintskými věřícími, uvedly na shromáždění kárající ruku Pána. Přímým důsledkem tohoto kárání bylo, že mnozí byli slabí a nemocní, a mnozí spali. Byli smrtí vzati ze shromáždění na zemi. To apoštola vede k vyhlášení důležité zásady, že jestliže se sami soudíme, nebudeme souzeni. Nejen naše cesty potřebují být souzeny, ale také my sami – naše skryté pohnutky, myšlenky, náklonnosti, které vytvářejí stav duše. Když odmítneme sami se soudit, přijdeme pod kárající ruku Pána. Ale i tak to je milost, která nás v přítomné době provádí kázní, místo aby nás v budoucnosti odsoudila se světem jako hříšníky.
V průběhu této Epištoly pozorujeme vážný vzestup apoštolových varování. V 8. kapitole jsme varováni, abychom nezraňovali svědomí svých bratří, a tak nehřešili proti Kristu (verš 12). V 9. kapitole jsme varováni, abychom drželi tělo pod kontrolou, abychom, když jsme kázali druhým, nebyli sami zavrženi (verš 27). V 10. kapitole je varování, abychom dali pozor a neprovokovali Pána k žárlivosti (verš 22). Je to vážná věc nedbat na svědomí svých bratří; může být osudnou věcí provokovat Pána k žárlivosti. Tak tomu bylo u některých v Korintu, neboť v 11. kapitole čteme, že když Pán byl provokován k žárlivosti, jedná kvůli své vlastní slávě s tím výsledkem, že mnozí byli vzati smrtí.
Verše 33 a 34: Je nutné uvážit, že mnohé z vážných nepořádků, které byly v Korintu, dnes v křesťanstvu neexistují; ne proto, že by bylo dbáno Božího pořádku, ale proto, že křesťanstvo naprosto změnilo pravý charakter večeře a zavedlo pořádek, který vynalezli lidé. V Korintu bylo pohoršlivé zneužití skutečné účasti na večeři; avšak neztratili její význam a nezměnili její charakter. Křesťanstvo skutečně odstranilo některá z hrubých zneužití, ale ztratilo pravý význam toho, k čemu se ta zneužití vázala. Jakkoli špatné bylo korintské zlo, zlo v křesťanstvu je horší. Převrátilo večeři připomínání v prostředek milosti. Na svátku, o kterém Pán mohl říci: „To čiňte na mou památku“, se bere účast v naději, že člověk obdrží nějaké požehnání pro sebe. Ba, co je ještě horší, že večeře připomínání pro svaté byla převrácena v rituální prostředek spasení pro hříšníky.
Kromě toho, zatím co se křesťanstvo snažilo napravit nehodný způsob účasti na večeři, připouští nehodné lidi. Národní církve nemohou vyloučit z večeře neznovuzrozené členy. Svět má otevřenou cestu, aby se účastnil s pravými věřícími. Dále křesťanstvo nejen naprosto změnilo charakter večeře, ale zavedlo svůj vlastní pořádek do jejího zachovávání. Obvykle nikdo, než jedině lidsky autorizovaný pověřený člověk, nemůže obstarávat večeři. Je nápadné, že v Epištole, která více než všechny ostatní mluví o Božím pořádku pro shromáždění, není ani zmínky o diakonech, starších či biskupech. A v té kapitole, která pojednává o hrubých nesprávnostech, není ani zmínka o tom, že by měly být korigovány ustanovením nějakého oficiálně zřízeného člověka pro vysluhování večeře. Je udán pravý charakter večeře, je trváno na správném stavu duše, ale v jejím obstarávání je vše ponecháno volnému a neomezovanému vedení Ducha Svatého. V kapitole, která následuje, jsme poučováni o těchto projevech Ducha ve shromáždění.