V desáté kapitole nás apoštol nejprve varuje, že je možné mít vyznání křesťanství a účastnit se křesťanských zvyků, a přece zahynout. Pak nám ukazuje pravý význam kalicha a chleba, kterými se účastníme večeře Pána, a uzavírá tím, že nás varuje před užíváním osobní svobody způsobem, který by kazil křesťanské obecenství nebo dával urážku Židům, pohanům nebo Boží církvi.
Verše 1-5: Apoštol už varoval kazatele, že je možné kázat a být zavržení hodný. Nyní varuje vyznavače, že je možné být pokřtěn a mít účast na večeři Páně, a přece být ztracen. Neříká, že můžeme mít účast na smrti Krista a zahynout, ale že je možné mít účast na symbolech Jeho smrti a zahynout. Tak odkrývá léčku, do které upadl velký zástup v křesťanstvu, když byl vytvořen systém svátostí, v němž je spasení učiněno závislým na účasti na křtu a večeři Páně. Aby tuto vážnou skutečnost ilustroval, apoštol se odvolává na historii Izraele. Připomíná nám, že Izrael byl pokřtěn v Mojžíše v oblaku a v moři, a že všichni jedli mannu a pili ze skály, která obrazně mluvila o Kristu. Nicméně ve „ve většině z nich“ se Bohu nezalíbilo a padli na poušti.
Verše 6-11: Nyní apoštol říká, že tyto věci se staly jako příklady. Zjevně ukazují v předobrazu na počáteční úkon v křesťanstvu – na křest – stejně jako na stálý úkon – na večeři Páně. I když jsou tato konání důležitá, nedávají účastníkům život. Žel, že je možné mít na nich účast, a přece žít způsobem, který přivolává Boží nelibost. Účastníci se tak mohou prokázat jako pouzí vyznavači a na konci zahynout.
Aby nás varoval před tímto nebezpečím, apoštol nám připomíná zlé věci, do kterých mnozí v Izraeli upadli. Činí to v úmyslu, abychom nejednali stejně jako oni. Předně si žádali zlé věci tohoto světa a opovrhovali nebeskou potravou (4. M. 11,4-6). Za druhé: Když povolili těmto žádostem, dovolili viditelným a smysly uchopitelným věcem, aby přišly mezi jejich duše a Boha, a upadli do modlářství. Oddali se splnění svých žádostí: „Posadil se lid, aby jedl a pil, a vstali, aby hráli.“ (2. M. 32,1-6) Za třetí: Když se odvrátili od Boha, upadli do hrubých hříchů v nesvatém spojení se světem a přišli pod Boží soud (4. M. 25,1-9). Za čtvrté: Toto nesvaté spojení zničilo všechen cit pro přítomnost Pána. Pokoušeli Pána, aby zkusili Jeho přítomnost slovy: „Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?“ (2. M. 17,7) Toto mluvení proti Bohu vedlo k vážnému důkazu Jeho přítomnosti, když jednal v soudu (4. M. 21,5.6). Za páté reptali proti Boží cestě s nimi a upadli pod moc svých nepřátel (4. M. 14,2-4.45).
Pořádek, ve kterém jsou tyto zlé věci jmenovány, je zjevně mravní a nikoli historický. Žádost je v čele seznamu, neboť, jak nám říká apoštol Jakub, „žádost když počne, porodí hřích“ (Ep. Jakuba 1,15). To vede k modlářství, neboť to, co si žádáme, se stává modlou mezi duší a Bohem. Potom je skrze modlu utvořeno nesvaté spojení se světem, které pak zničí každý pocit o Boží přítomnosti u Jeho lidu a vede k reptání nebo vzpouře proti Božím cestám, jimiž snad trestá lidi kvůli jejich zlým cestám.
Tyto zlé věci přivedly na Izraelity Boží soud: „Zhynuli“, „padli“, „zhynuli od hadů“, „zhynuli od záhubce“. Dále se ty věci, které se jim přihodily, staly pro nás předobrazy a varováním, abychom nejednali tak, jako jednali oni. Totiž abychom, zatím co se na jedné straně účastníme křesťanských úkonů, na druhé straně nenechávali volně působit žádost a abychom neupadli pod moc hříchu, satana a smrti.
Verše 12-14: Apoštol dále zkoumavými slovy používá tato varování na vyznávající křesťany. Varuje nás před přirozenou sebedůvěrou těla: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“ Nemysleme si, že účastníme-li se večeře Páně, jsme proto bezpečni před pádem do nejhrubších hříchů. Ale je nám připomenuto, že Bůh je zdrojem naší pomoci. Pokušení, která na nás přicházejí, jsou obvyklá lidská a Bůh nikdy nedovolí, abychom byli pokoušeni, aniž by vytvořil cestu úniku, ačkoli, žel, my můžeme tuto cestu zanedbávat. „Proto,“ říká apoštol, „utíkejte modlářství.“ Varujte se všeho, co by podněcovalo žádost, přišlo by mezi duši a Boha a vedlo by k vnějšímu pádu.
Verše 15-17: Když nás varoval před zneužitím křesťanských úkonů, apoštol před nás staví pravý význam symbolů, kalicha a chleba, ve večeři Páně. Pro nás je kalich „kalichem dobrořečení (požehnání)“, symbolem Kristovy krve, který nám připomíná Jeho smrt, když krev, očišťující od všelikého hříchu, byla vylita na kříži. Pro Něho to byl kalich soudu. Ale kalich, který přinesl soud na Něho, zajišťuje požehnání pro nás. Kalich soudu pro Krista se tak stává kalichem požehnání pro věřícího. Za tento kalich můžeme děkovat. Když mluvíme o žehnání (dobrořečení) kalichu, není tu žádná myšlenka na zasvěcení předmětů jednotlivcem podle myšlenek zkaženého křesťanstva. Apoštol říká: „(My) dobrořečíme“, „(My) lámeme“, „(My) se účastníme.“ Je to akt díkůčinění, na kterém mají podíl všichni, kteří se účastní.
Když máme účast na chlebu, vyjadřujeme dvě velké pravdy. Předně rozlomeným chlebem – „chléb, který lámeme“ – vyjadřujeme velkou pravdu, že máme podíl v Kristově smrti, Jeho tělo bylo vydáno za nás. Za druhé, v nerozlomeném chlebu, máme symbol duchovního Kristova těla, které zahrnuje všechny pravé věřící, a když se účastníme toho „jednoho chleba“, vy-jadřujeme své ztotožnění s tím jedním tělem, jehož Kristus je Hlava a všichni věřící údy. „Jeden chléb“ nejen vyjadřuje, že ti, kteří v dané chvíli mají účast na chlebu, jsou jedno, nejen že věřící v nějakém zvláštním místě jsou jedno, ale vyjadřuje jednotu celého těla, které zahrnuje každého pravého věřícího.
Verše 18-22: Když apoštol ukázal hluboký význam kalicha a chleba, varuje nás, abychom neměli podíl na lidských společenstvích. Ta jsou dána stranou nebo jsou Kristovou smrtí odsouzena. Zmiňuje se o Izraeli, aby dal důležitou zásadu, že účastí na oběti vyjadřujeme obecenství na všem, co vyjadřuje. Pro křesťana se tak stává velice vážným to, když se účastní něčeho, co vyjadřuje společenství s modlami. Korintští věřící věděli, že modly samy o sobě nejsou ničím a že jim obětované maso se nikterak neliší od jiného masa (kap. 8,4). Proto byli v nebezpečí, že se budou domnívat, že mohou být přítomni v pohanském chrámu a jíst maso obětované modlám. Apoštol říká: Ne, zapomínáte, že věci obětované modlám jsou ve skutečnosti obětované démonům, kteří jsou původci tohoto uctívání model. Modla skutečně není nic, ale démoni, kteří stojí za modlami, jsou velmi skuteční, a když vedou lidi k uctívání model, vedou je k uctívání démonů, a tak si přisvojují uctívání, které náleží jen Bohu. Jak by se potom křesťan, který tím, že pil z kalicha Páně a vyjádřil tak společenství s Pánem, s Jeho smrtí a Jeho lidem, mohl odvážit pít z kalicha, který vyjadřuje společenství s démony? Jestliže usedneme ke stolu Pána, kde On předsedá, a účastníme se požehnání, která On dává, jak se potom můžeme účastnit zlých věcí, které dávají démoni k uspokojení těla u svého stolu? Pán je jistě žárlivý na to, aby láska Jeho lidu nebyla odváděna k někomu jinému. Může věřící, který se těšil z lásky svého Pána, beztrestně Pána ignorovat? Jsme silnější nežli On? Chraňme se toho, abychom provokovali Pána k soudcovskému jednání ve vládě, jako to musel učinit s Izraelem!
Verše 23-11,1: Když nás apoštol varoval před každým společenstvím s modlářstvím, odpovídá na otázku, která může vyvstat, pokud se týká jedení masa mimo modlářský chrám. Nesnáze mohou vyvstat na trzích nebo při hostinách v soukromých domech, kde může být prodáváno nebo předkládáno maso obětované modlám. V takových případech si každý má uvědomit, že jestliže všechno je dovoleno, nemusí to nikterak znamenat, že všechno je užitečné, a že máme zvažovat, co bude ke vzdělání a prospěšné pro druhé. V krámech nebo při jídlech se nemusíme ptát, protože můžeme přijímat potravu jako patřící Pánu a jako Jeho opatření. Jestliže však je poukázáno na to, že maso bylo obětováno modlám, pak se křesťan má zdržet jídla kvůli věřícímu, který kvůli tomu má obtížené svědomí, a zbránit nevěřícímu, aby vznesl obvinění, že věřící jedí z masa obětovaného těm samým modlám, které zavrhují.
Při jídle a pití, stejně jako při všem ostatním, co děláme, máme proto zvažovat nejen sebe a svoji svobodu, ale „Boží slávu“ a svědomí svých bratří, a tak se vyvarovat urážky pro Židy nebo pohany nebo pro Boží církev. Dále se máme nejen vyvarovat toho, abychom komukoli byli urážkou, ale máme následovat apoštola, totiž v tom, jak on se líbil všem lidem ve všech věcech, nehledaje svůj vlastní užitek, „ale užitku mnohých, aby spaseni byli“. A jakým způsobem se snažil „líbit všem“? Můžeme si být jisti, že to nebylo připojováním se k jejich zlým věcem, ale následováním Krista ve vší Jeho sklánějící se milosti. Apoštol takto může uzavřít tuto část své Epištoly napomenutím: „Následovníci moji buďte, jako i já Kristův.“