Kapitola IX

Když apoštol v předcházející kapitole zastával svobodu věřícího v užívání masa a varoval před jejím zneužitím, přechází v této kapitole k tomu, aby mluvil o svobodě a právech služebníků Pána, a opět varuje před zneužitím těchto výsad. Ale když stanoví práva služebníků Pána v těchto věcech, stanoví důležitou zásadu, že taková práva jsou na podporu zájmů Krista a Jeho lidu, a nikoli pro oslavování sebe nebo pro povolování tělu.

Verše 1 a 2: Z 2. epištoly Korintským víme, že někteří zpochybňovali Pavlovo apoštolství, a tak Pavel začíná tuto část svého dopisu krátkou obranou svého apoštolství i své svobody. Měl vynikající znak apoštola, neboť viděl „Ježíše Krista, Pána našeho“. Kromě toho, jak mohli mít Korintští nějaké pochybnosti ohledně Jeho apoštolství, když oni sami toho byli pečetí a důkazem a jejich existence jako shromáždění byla výsledkem jeho „práce v Pánu“? Byli tam takoví, kteří ve své žárlivosti na apoštola byli ochotni naznačovat, že káže ze zištných důvodů, hledaje zisk ze své služby (2. Kor. 11,9-12). Apoštol na tato nařčení odpovídá předně tím, že obhajuje práva služebníka (verše 3-14), a za druhé ukazuje způsob, jakým on těchto práv užíval (verše 15-27).

Verše 3-7: Pokud jde o práva služebníka Páně, měl Pavel spolu s ostatními apoštoly naprosté právo užívat obvyklých požehnání tohoto života: právo jíst a pít, právo mít při sobě věřící manželku, právo zdržet se práce vlastníma rukama. Nadto měl právo přijímat pomoc v „tělesných věcech“ na oplátku za svoji službu v „duchovních věcech“. Že tomu tak je, to ukazuje přirozenost a zdravý rozum, neboť apoštol se ptá: „Kdo bojuje kdy na svůj náklad? Kdo štěpuje vinici, a ovoce jejího nejí? Aneb kdo pase stádo, a mléka od stáda nejí?“

Verše 8-11: Dále nejen příroda, ale i Písmo dotvrzuje tato práva. „Neboť v zákoně Mojžíšově psáno jest: Nezavážeš úst volu mlátícímu.“ Když Bůh takto mluvil, nemyslel jen na voly. Neboť kvůli nám je to napsáno, aby nás to učilo, že jestliže oráč a ten, kdo mlátí, mají užitek ze své práce, tak i služebníci Pána, jestliže rozsévají „duchovní věci“, mají naprosté právo na oplátku přijímat „tělesné věci“.

Verš 12: Jestliže druzí používali těchto práv, aby brali z tělesných věcí, čím více to mohl apoštol, který jim tak věrně sloužil! Jestliže odmítl přijímat z jejich tělesných věcí, nebyl to důkaz toho, že není apoštolem, ani že nemá právo od nich přijímat, ale spíše že v jejich případě soudil, že zájmům evangelia a Krista bude lépe poslouženo, když bude „všechno“ trpět (snášet), než když bude brát z jejich „tělesných věcí“. Apoštol nebyl ve své službě ovládán touhou po zisku, ale zájmy Krista a Jeho evangelia.

Verše 13 a 14: Nicméně práva služebníka zůstávala, v souladu s předobrazným učením služby ve spojení s chrámem a jeho oltářem. Nadto apoštol prohlašuje, že tato práva jsou podle toho, co nařídil Pán „těm, kteří evangelium zvěstují, aby z evangelia živi byli“. Ať je to přirozenost (verš 7), nebo Písmo (verše 9 a 10), nebo přímé nařízení Pána (verše 13 a 14), vše souhlasně zastává práva toho, kdo slouží v duchovních věcech, aby přijímal od svatých tělesné věci.

Verš 15: Když pečlivě hájil práva služebníka, apoštol ve zbývajících verších kapitoly ukazuje, jak on osobně užíval svých práv ve shromáždění v Korintu. Obrátil je v příležitost obětovat se sám zájmům Krista a Jeho evangelia. Jak někdo řekl: „Tato výsada je v jeho rukách zcela přeměněna v jiný druh výsady; to jest výsady obětování sebe Kristu a Jeho službě.“ Vzdal se jedné výsady, aby se těšil vyšší výsadě. Tak může říci: „Já jsem však ničeho toho neužíval.“ Nenapsal tento dopis proto, aby od nich hledal nějakou pomoc v časných věcech. Nechtěl od nich přijmout pomoc, aby nikomu nedovolil vyprázdnit jeho chválu v tomto směru.

Verše 16 a 17: Jestliže však mluví o chválení, ihned pečlivě vysvětluje, že nehledá oslavení sebe samého, protože káže evangelium, ale že to činí dobrovolně. Jemu byla svěřena správa, aby kázal evangelium, a ať to činil dobrovolně nebo ne, byl odpovědný vykonávat dílo, které mu bylo stanoveno. Jeho odměna nebude za to, že konal určené dílo, ale že je konal dobrovolně.

Verš 18: Jaká tedy byla jeho odměna? Taková, že při kázání evangelia se vzdal svých práv, takže evangelium mohlo být „bez nákladů“. Neužíval svých práv jako jemu náležejících, aby jich užil podle své vlastní vůle bez ohledu na vedení Pána. Snad bude dobré poznamenat, že slova „nevyužívat“, nacházející se v tomto oddílu a také v 1. Korintským 7,31, nemají v žádném případě význam, ve kterém je všeobecně užíváme (tj. zneužívat – p.p.). Vlastní význam je „užívat jako někdo, kdo má vlastnictví nějaké věci“; nebo když nějaký člověk „to užívá dle libosti jako své vlastní“ (J.N.D.). Apoštol byl Pánem poslán, aby kázal, a Pánem bylo nařízeno, že má právo být podporován. Avšak on neužil tohoto práva, jako kdyby to bylo jeho vlastnictví, které by mohl užívat, jak by se mu líbilo. Myslel na Krista a Jeho slávu, a tak užil, nebo se zdržel užívání tohoto práva podle toho, jak mu Pán dával myšlenky k vykonávání služby způsobem, který bude nejlepší pro Kristovu slávu.

Verše 19-23: Takto, zcela svoboden od všech, užil své svobody, aby se stal služebníkem všech. Když kázal evangelium Židům, chtěl k nim přicházet na jejich vlastní půdě, přizpůsobit se jejich způsobu myšlení a vyvarovat se věcí, které by je urážely. Na ty, kteří byli pod zákonem, mohl působit jako vstupující do všech jejich zkoušek jako pod zákonem, ačkoli starostlivě dodává: „I když sám nejsem pod zákonem.“ Na ty, kteří byli bez zákona, mohl působit na jejich půdě, ačkoli sám opět opatrně říká: „I když nejsem bez zákona Bohu, nýbrž jsem zákonně poddán Kristu.“ Pro slabého se stal jako slabý. Všem byl učiněn vším, aby veškerým způsobem některé zachránil. Nadto tak jednal kvůli evangeliu, které zde zosobňuje, když říká: „Abych účastník jeho byl.“

Verše 24-27: Když apoštol takto mluvil, pak z toho nesmíme odvozovat, že by se přizpůsoboval světu, aby unikl pohanění a šetřil tělo. Aby rozptýlil každou takovou chybnou myšlenku, v závěrečných verších ukazuje, že cesta služby je cestou sebezapření. Za službu existuje odměna, která je mnohem lepší než cena, kterou lze obdržet v pozemských sportovních hrách. Tam sportovci běží, aby dostali porušitelnou korunu, ale křesťan běží pro neporušitelnou. Ovšem jestliže proto, aby bylo možné obdržet pozemskou korunu, se vyžaduje střídmý život, oč mnohem více je třeba být střízlivý ve všech věcech, aby někdo obdržel neporušitelnou korunu. Apoštol neběžel s žádnou nejistotou ohledně slavného konce cesty. Pro něho boj nebyl jako něco povrchního, jako tlučení do vzduchu. Byl pečlivý v tom, aby nepovoloval tělu, ale spíše aby je držel v poddanosti, aby mu nebylo překážkou v jeho službě. Svatí v Korintu se chlubili svými dary a hledali pohodlí (1. Kor. 4,4-8). Varujme se kázání bez praxe, neboť apoštol nás varuje, že je možné kázat, a přece být hodný zavržení. Kázat druhým není všechno. Nejprve musíme být skutečně křesťanem, a potom kazatelem, jsme-li k tomu Pánem povoláni.