Verše 1 a 2: Když apoštol napomenul svaté, aby udržovali svatost ve shromáždění (1. Kor. 5) a osobní svatost (1. Kor. 6), dává nám nyní směrnice k udržení svatosti v přirozených vztazích života. Křesťanství nikterak nedává stranou přirozený pořádek života, ačkoli chce korigovat zneužití, kterými padlý člověk tyto vztahy pokazil. Každý muž má svobodu mít vlastní ženu a každá žena svého muže, a to je skutečně správná cesta k vyvarování se pokušení k nesvatosti. Takto je naprosto odsouzen neoprávněný a nepravý nárok na vyšší duchovnost trváním na životě ve zdrženlivosti.
Verše 3-5: Apoštol dává svou radu těm, kteří jsou v manželském stavu. Vztahu má být dbáno s náležitým ohledem na druhého, poněvadž jsou na sobě vzájemně závislí.
Verše 6-9: Když řekl: „Jeden každý manželku svou měj, a jedna každá měj muže svého,“ tu starostlivě vysvětluje, že nedává příkaz, ale mluví jako ten, kdo souhlasí s manželským stavem. Jeho vlastní přání je, aby všichni byli jako on sám, svobodní od těchto vztahů. Ale uznává, že od Boha není dáno všem, aby zůstali bez manželství, a kde to tak není, „lépe jest v stav manželský vstoupiti“.
Verše 10 a 11: Manželům nedává pouze svoji radu, ale přímý příkaz Pána. Žena nemá odcházet od muže. Jestliže už se oddělila, má zůstat neprovdaná, anebo se smířit se svým mužem. Muž nemá propouštět svou ženu.
Verše 12 až 17: Potom apoštol pojednává o nesnadném postavení bratra, majícího nevěřící ženu, nebo o postavení ženy, mající nevěřícího manžela. Zde dává svoji radu. Nemyslí se tu ani na okamžik na případ, že si věřící vezme nevěřícího, což je jasně proti myšlenkám Pána (2. Kor. 6,14). Zde jde o případ smíšených manželství, kde jeden z obou partnerů byl obrácen po uzavření manželství. V tomto případě není věřící znečištěn spojením s nevěřícím. Naopak nevěřící je posvěcen a děti jsou svaté. Tady posvěcení a svatost neznamenají duchovní stav, který je uvádí do vztahu s Bohem, ale spíše to, že skrze věřícího je vztah čistý a Bohem uznaný, takže v něm věřící může zůstat. Jestliže však nevěřící odejde, věřící je uvolněn z pout svazku s nevěřícím a nemá začínat žádný spor s tím, který odešel, neboť jsme povoláni k pokoji. To nedává věřícímu nijak volnost k tomu, aby odešel od nevěřícího, ani nedává opuštěnému věřícímu povolení k tomu, aby se znovu oženil nebo vdala. Věřící má být dalek toho, aby se odděloval od nevěřícího, ale bratr nebo sestra mají za každou cenu zůstat v tom vztahu a spoléhat na Boha ohledně spasení nevěřícího. Takto zde bude poddanost tomu, co Pán dovolil, a chození v souhlasu s Jeho vůlí. Je nám také připomenuto, že toto je pořádek pro všechna shromáždění; tím je vyloučena církevní nezávislost. Jednotlivá shromáždění nejsou nezávislé společnosti, kde každé je ponechána volnost, aby přijala svou vlastní praxi. Boží slovo je stále naším jediným vůdcem a shromáždění, chodící ve světle Slova, budou zajedno v podřízenosti těmto naučením.
Verše 18 a 19: Apoštol mluvil o Božím povolání k víře, které přišlo k člověku, když byl spojen s nevěřícím. Nyní mluví o povolání k víře, které přichází k člověku, když je obřezaný nebo neobřezaný. Víme, že židovská výchova vedla některé k tomu, že přikládali velký význam ceremonii obřízky a že šli dokonce tak daleko, že říkali, že nebude-li pohan obřezán, nemůže být spasen (Sk. 15,1). Zde apoštol říká, že pro křesťana nemá cenu ani obřízka ani neobřízka. V Božích očích má cenu poslušnost Jeho slova, ne pouhé náboženské rozlišování těla.
Verše 20-24: Potom apoštol mluví o Božím povolání, přicházejícím k lidem v různých sociálních postaveních. Opět se učíme, že jako obřízka a neobřízka nemají nic společného s naším povoláním jako křesťanů, tak ani sociální postavení otroka nebo svobodného člověka nemají co říci ke křesťanskému povolání. Jako obecné pravidlo tedy platí: Ať každý zůstává v tom postavení, ve kterém byl povolán. Nemá tedy mít starosti, je-li otrokem. Jestliže se však otrok může stát svobodným, tím lépe. V každém případě nechť křesťanský služebník pamatuje, že je svobodný Páně, a svobodný, že je Kristův otrok. Oba byli vykoupeni za cenu a Ten, který nás vykoupil za cenu své drahé krve, má na nás první nárok. A tak, zatím co jsme napomínáni, abychom zůstávali ve svém povolání buď jako služebníci nebo jako svobodní, má to být „s Bohem“. To jistě ukazuje, že ačkoli může být správné zůstávat otrokem, nebylo by správné pokračovat v nějakém nečestném obchodu, ve kterém by bylo nemožné být „s Bohem“.
Verše 25-34: Apoštol mluvil o takových, kteří byli povoláni v manželském stavu; nyní dává svou radu svobodným. Kvůli přítomnému stavu světa ve všech jeho bídách a potřebách, a protože čas je krátký a jeho pláč a radování se brzy přejdou – neboť způsob tohoto světa pomíjí – apoštol soudí, že pro křesťana je dobré, aby byl svobodný od pozemských pout. To však neznamená, že je-li někdo přivázán k ženě, že se má snažit být svobodný, ale jestliže je svobodný, je lépe zůstat takovým. Nicméně křesťané, kteří vstoupí do manželského stavu, nečiní špatně, ale budou mít trápení v těle a přidávají ke svým starostem. Apoštol chtěl, abychom, pokud to je možné, byli bez starostí, abychom mohli sloužit Pánu bez rozptylování. Přirozeně, a v té míře správně, se věřící v manželství snaží líbit jeden druhému, zatím co svobodní jsou volnější v duchu i v těle pro službu Pánu bez roztržitosti.
Verše 35-40: Když apoštol takto mluví, má na zřeteli náš užitek. Nepřeje si před nás klást osidlo, které by nás vedlo do oklamání, že bychom se stali mnichy nebo jeptiškami, což vedlo k tak mnohé zkaženosti ve velké části vyznávajícího křesťanstva. Všem ponechává volnost ke vstupu do manželství a dodává slova týkající se vdovy, ohledně které může vzniknout nejasnost, že ta je volná, aby se vdala – pouze ať to je „v Pánu“. Ale apoštol soudí, že on má mysl Pána, když myslí, že by byla šťastnější, kdyby zůstala neprovdaná.