Verš 1: Poté, co se apoštol zabýval s neodsouzenou nemravností v jejich středu, ukazuje na nesrovnalost u Korintských, když se chodí soudit před světské soudy, aby rozhodly spory mezi bratřími ve věcech náležejících k tomuto životu. Jasnou řečí kárá každého bratra, který má něco proti jinému bratrovi, protože se odvažuje hledat soudní urovnání u „nepravých“, místo aby se obrátil na svaté. Když mluví o světském soudu jako o „nespravedlivém“, dívá se na lidi tohoto světa v jejich vztahu k Bohu.
Verš 2: Aby ukázal rozporuplnost takového jednání, apoštol je žádá, aby se dívali na své jednání ve světle budoucího světa. Vědí, že v onen den budou svatí spojeni s Kristem, když bude vládnout nad světem a anděly. Jak neslučitelné je to, když hledáme rozsouzení u těch, které budeme jednou soudit.
Verše 3 a 4: Dále ukazuje marnost obracení se na svět, neboť jestliže svatí budou soudit svět a anděly, pak musí jistě být schopni rozsuzování v poměrně malých záležitostech každodenního života. A protože tomu tak je, pak jestliže mezi bratry vyvstanou spory týkající se tohoto života, tu ti nejméně oceňovaní ve shromáždění je mohou srovnat, poněvadž nevyžadují žádnou velkou duchovnost nebo dar, ale spíše zdravý rozum a čestnost.
Verše 5 a 6: Jestliže apoštol takto mluví, je to ve skutečnosti k jejich zahanbení, neboť to, že se chodí soudit před svět, se zdá dokazovat, že přes všechnu svou známost a dary, kterými se chlubili, mezi nimi nebyl moudrý člověk, který by byl schopen urovnat tyto malé záležitosti, a tak se bratr jde soudit s bratrem, a to před nevěřící. Je zřejmé, že apoštol mluví o věcech, které nemusí být předloženy shromáždění, neboť mohou být rozhodnuty „moudrým“ člověkem.
Verše 7 a 8: Když apoštol odsoudil toto světské jednání, mluví o nízkém mravním stavu, který vedl k takové praxi. Jako tak často, stojí za špatným praktickým jednáním špatné smýšlení a nedbání Božích zásad. Zjevně nebyli připraveni trpět křivdu anebo se sebou nechat kvůli Kristu nespravedlivě jednat. Naopak tím, že se chodili soudit s druhým, činili zlé a ve výsledku podváděli jeden druhého. Kde potom byla trpělivost a trpění pro činění dobrého? Jak kdosi řekl: „Neměli nedostatku v žádném daru, a nešli kupředu v milosti.“ A opět: „Mohu-li podržet charakter Krista, udělám to raději, než abych podržel svůj plášť.“ (J.N.D.) Můžeme ukazovat hodně nelibosti a silných pocitů, když se domníváme, že nám někdo křivdí, a tak dokazujeme, že jsme více hotovi vzdát se Kristova charakteru než svých domnělých práv.
Verše 9-11: Apoštol pokračuje a mluví o zlých věcech, které vyvolávaly soudní procesy. Dává vážný popis zla, více v jeho zkaženosti než násilí, jak bujelo v Korintu, ale které nemá místa v Božím království. Když takto podal hrozný seznam zkažeností těla, říká: „A takoví jste někteří byli.“ Je to obdivuhodná milost, která nás může vytrhnout z nejnižšího místa zkažení a vzdálení od Boha a spojit nás s Kristem v nejvyšších místech slávy v domě Otce! Protože tito svatí žili v takových podmínkách, byli ve zvláštním nebezpečí, že se vrátí ke starým zvykům, nebudou-li se pevně držet Krista.
Jakkoli smutné byly tyto druhy zla, kterými bylo nutné se zabývat, přece může apoštol říci: „Ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste.“ Když apoštol říká, že jsou obmyti, pak zjevně nemá na mysli ustavičnou potřebu používání vody k odstranění každodenních znečištění, která nás olupují o obecenství s Kristem. To je vyjádřeno v obrazu umývání nohou. Spíše mluví o díle Ducha v novém narození, které je vykonáno jednou provždy a jímž je dána nová přirozenost, která se hrozí nečistoty těla.
Posvěcení nás vede ještě dále, neboť jestliže jsme byli umytím odděleni od nečistoty těla, tu posvěcením jsme dáni stranou pro Boha. Jiná místa Písma, jako je Jan 17,19 a 1. Tesalonickým 5,23, mluví o postupném posvěcování, kterým se věřící stává stále více oddaným Božím zájmům. Zde však je to absolutní oddělení věřícího, o kterém čteme v Židům 10,10: „V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou.“ Kámen, který je jednou vylomen z lomu, je z něho dán stranou provždy, i když později může být opracováván a otesáván, aby byl stále vhodnější pro úmysly mistra. Ospravedlněním byla duše dílem Krista zbavena všech žalob před Bohem. Skrze Ducha Svatého jsou tyto velké pravdy učiněny vlastnictvím našich duší.
Verše 12-20: Poněvadž máme novou přirozenost, jsme dáni stranou pro Boha a jsme ospravedlněni od viny svých hříchů, apoštol nám ve zbývajících verších kapitoly připomíná, že naše těla jsou pro Pána. Na jedné straně se máme vyvarovat jejich užívání pro uspokojování tělesných žádostí, na druhé straně je máme používat pro Boží slávu (verš 20).
„Všechno“ (apoštol zde mluví o správných věcech – o potravě a přirozených vztazích) je pro křesťana dovoleno, ale i tak se musíme mít na pozoru, neboť ačkoli všechno může být dovoleno, v žádném případě to neznamená, že je všechno užitečné. Je tu nebezpečí, že když budeme užívat tyto správné věci, můžeme se dostat pod jejich moc. Apoštol se zmiňuje zvlášť o pokrmech. Protože pokrmy jsou pro tělo nutné a odpovídají jeho přirozeným potřebám, máme svobodu je jíst. Je však možné užívat pokrmy a tělo pro uspokojení svých choutek a stát se žráči.
Dále apoštol mluví o tom, co není pro tělo dovoleno – skutečný hřích. Zde je nám připomenuto, že tělo je pro Pána a Pán pro tělo. Také nám připomíná, že tato těla jsou určena pro vysokou čest, neboť tak jako Bůh vzkřísil Pána, tak také vzkřísí tato těla svou vlastní mocí. Nadto jsou naše těla údy Krista a ten, kdo je připojen k Pánu, je s Ním jeden Duch. Apoštol se něčemu z této velké pravdy naučil při svém obrácení, neboť Pán mu řekl: „Proč mne pronásleduješ?“ Dotýkat se těla svatých znamenalo dotýkat se Krista. Jak vážný je každý hřích, ale jak speciálně vážný je hřích proti tělu, ve kterém bydlí Duch Svatý a které náleží Bohu. Naší výsadou a odpovědností je užívat toto tělo pro Boží slávu. Aby nám zdůraznil hlubokou důležitost svatosti, apoštol nám v průběhu kapitoly připomíná, že jsme umyti, posvěceni a ospravedlněni, a dále, že naše těla jsou pro Pána, připojena k Pánu, jsou obydlím Ducha Svatého, náležejí Bohu a mají být užívána pro Boží slávu; a také že Pán je pro tělo, a Bůh je svojí mocí vzkřísí.