V 1. Korintským 3 a 4 pojednával apoštol o sporech a rozděleních, které existovaly ve shromáždění v Korintu. V dalším oddílu své Epištoly, který obsahuje kapitoly 5 až 7, má za velké téma svatost. V 1. Korintským 5 mluví spíše o kolektivní svatosti, v 1. Korintským 6 o individuální svatosti a v 1. Korintským 7 o svatosti ve vztazích v rodině. Ukazuje nám, že kolektivní svatost musí být udržována vymetením starého kvasu ze shromáždění a vyvržením zlé osoby ze středu svatých, že individuální svatost je udržována sebeodsuzováním a svatost rodiny správným užíváním vztahů ustanovených Bohem.
Apoštol už připomenul těmto svatým, že jsou Božím chrámem a říká: „Duch Boží ve vás přebývá.“ Potom dodává: „Chrám Boží svatý jest.“ (1. Kor. 3,16.17) Boží přítomnost je neslučitelná se zlem a vyžaduje svatost. Ať už má Boží dům jakoukoli formu, ať je to hmotná budova, jako tomu bylo za starých dnů, nebo duchovní budova, skládající se z věřících, první a neproměnná zásada Božího domu je svatost. „Domu tvému náleží svatost.“ (Žalm 93,5) Ezechiel staví svatost jako velkou hlavní zásadu Božího domu. „Tento,“ říká, „je zákon toho domu: Na vrchu hory všecko obmezení jeho vůkol a vůkol, nejsvětější jest. Aj, ten jest zákon toho domu.“ (Ezechiel 43,12)
Verš 1: Tělesnost těchto věřících byla viděna nejen v tom, že se seskupovali kolem určitých oblíbených učitelů, a tak působili roztržky, ale dále se zjevovala v krajní mravní uvolněnosti. Byli obklopeni nečistotou pohanství, ze kterého právě vyšli, a byli zvyklí smýšlet lehkomyslně o hrubých hříších. Nicméně se mezi nimi vyskytl případ nesvatosti tak hrubého charakteru, že by se za to styděli i pohané.
Verš 2: Nadto nejenže bylo v jejich středu toto hrubé zlo, ale byla tam i snášenlivost vzhledem k činiteli toho zlého. Skutečně byli nadutí, místo aby se rmoutili. Je pravda, že neobdrželi žádné apoštolské směrnice, jak jednat s přestupníkem, ale duchovní instinkt by je měl vést alespoň k tomu, aby se pokořili kvůli hříchu toho zlého člověka a toužili, aby byl napraven. Tak se učíme, že vedle přímých naučení týkajících se určité odpovědnosti existují mravní city nové přirozenosti, které nás mají vést k tomu, abychom se zachovali určitým způsobem. Mohou vyvstat případy, kdy chození některého člověka se stane takovou zkouškou pro svaté, že touží, aby byl odstraněn z jejich středu, a přece nemají jasný důvod pro jednání. V takových případech Písmo jasně ukazuje, že můžeme věc předložit Pánu a rmoutit se před Ním s ujištěním, že On zasáhne a rušitele odstraní. Pán v takovém případě udělá to, co bychom měli učinit my, když by případ byl jasný. Snad bude dobře, když si všimneme, že „vyvrhnout“ ve 2. verši a ve 13. verši jsou v originálu podobná slova. Kdosi řekl: „Pokoření se a modlitba jsou zdrojem pomoci pro ty, kdo cítí zlo a ještě neznají lék.“
Verše 3-5: Apoštol pokračuje a dává jasné směrnice, jak jednat v prokázaném případě veřejného zla. Byl nepřítomen tělem, ale přítomen v duchu, a už usoudil jako přítomný, aby oni, když se shromáždí, podle směrnic daných skrze apoštolskou autoritu a s mocí Pána Ježíše Krista jednali ve jménu Pána Ježíše Krista a „vydali takového satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše“. Je dobré si pečlivě všimnout těchto směrnic a jejich důsledků.
„Když jste shromážděni“ předpokládá shromáždění v jeho normálním stavu, složené ze všech svatých v místě, jednající v duchu, který vedl apoštola, a v moci Pána Ježíše, která je s nimi. Takto shromážděni budou jednat jako představující Pána Ježíše Krista ve vydání takového satanu. Přestupník se choval takovým způsobem, že se prokázal být nevhodným pro přítomnost Pána, a tak byl vydán do satanovy sféry – mimo shromáždění. I tak nebyl pokládán za nevěřícího, neboť to bylo ke zkažení těla, aby duch mohl být spasen v den Pána Ježíše.
Dnes by toto nemohlo být provedeno tak, jako když věci byly normální. Nemohli bychom vydat takového satanu, neboť v troskách křesťanství žádná společnost nemůže říci, že vně jejich shromáždění není nic než satanův svět; a žádná společnost si nemůže nárokovat, že zahrnuje všechny svaté v daném místě. Nicméně, příkaz na konci kapitoly stále zůstává: „Vyvrzte tedy toho zlého sami ze sebe.“ Výsledek skutečně může být, že ta zlá osoba přijde pod moc satana, aby se naučila odsuzovat v sobě tělo, které neodsuzovala, když byla na místě moci Krista.
Verše 6-8: Apoštol dále ukazuje vážné výsledky mravní necitelnosti, která dovolila neodsouzené zlo v jejich středu. Zlo je představováno obrazem kvasu. Tak jako trochu kvasu pronikne celým těstem, tak známé, neodsouzené zlo v kterémkoli shromáždění křesťanů zasáhne celé společenství. Celé prokvašené těsto neznamená, že celé shromáždění se stane mravně zlým jako ten činitel zla, ale že se všichni stanou znečistěnými. Falešná zásada, že poznaný hřích ve shromáždění se týká jen přímo provinilého a nezahrnuje všechny, by nemohla být jasněji odsouzena. Proto nestačí jen vyvrhnout tu zlou osobu; celé shromáždění se musí odsoudit kvůli nízkému stavu, ve kterém mohlo blahosklonně snášet zlo. Tak se očistí od starého kvasu a budou v praxi tím, čím jsou v postavení před Bohem v Kristu, totiž nenakvašeným těstem jako výsledek Kristova díla.
Takto jsme napomenuti, abychom drželi slavnost, ne se starým kvasem nebo lhostejností k hříchu, ani s kvasem zlosti a špatnosti, ale s upřímností a pravdou. Když apoštol říká: „Slavme svátek,“ nezmiňuje se výlučně o večeři Páně, ale spíše o celém období života věřícího na zemi, jehož je slavnost nekvašených chlebů předobrazem.
Verše 9-13: Ve verších, které následují, apoštol ukazuje, že když napomíná křesťany, aby vykonávali svatou kázeň a žili životem upřímnosti a pravdy, obrací se ke křesťanskému okruhu. Rozšiřovat to i na lidi světa by bylo nereálné a nemožné. Jestliže však někdo, kdo „se nazývá bratr“, žije v otevřeném a neodsouzeném hříchu, nemáme s ním mít společnost, ani ukazovat nějaké obecenství s ním, když s ním jíme. Není úkolem křesťana, aby se pokoušel napravovat svět tím, že bude soudit jeho zlo. To učiní Bůh ve svůj čas. Naší odpovědností je soudit každé zlo, které se ukáže ve společnosti křesťanů. Proto apoštol říká: „Vyvrzte tedy toho zlého sami ze sebe.“