Naučení v 1. Korintským 3 mají zvláště na zřeteli službu nebo „dílo“. (Viz verše 8, 13, 14 a 15.) Učení v 1. Korintským 4 se vztahuje výrazněji ke služebníkovi. Korintští věřící chodili jako lidé (1. Kor. 3,3), a tak kladli velký důraz na den lidí a svět lidí. Protože byli ve světě kolem sebe zvyklí na názorové školy pod vedením různých filozofů, pokoušeli se podobně vytvářet různé strany pod vedením obdařených mužů v Božím shromáždění. Aby opravil tyto světské myšlenky a chybnou praxi, apoštol nám představuje pravdu o Kristových služebnících ve vztahu ke Kristu a ke světu.
Verš 1: Korintské shromáždění se snažilo učinit obdařené bratry vůdci stran. Apoštol jim připomíná, že tito obdaření mužové, daleko vzdáleni toho, aby byli středem shromažďování Božího lidu, jsou ve skutečnosti „služebníci“, a tak nám připomíná slova našeho Pána: „Kdokoli chtěl by mezi vámi býti velikým, budiž služebník váš.“ (Matouš 20,26.27) Dále když zaujímali místo služebníků, nebyli služebníky stran, ale „služebníci Kristovi“. Slovo, užité v tomto oddílu pro „služebníka“, znamená „ustanovený služebník“. Pavel a jeho spolupracovníci byli služebníky ustanovenými Kristem. To má velkou důležitost, neboť ten, kdo ustanovuje, je ten, před kým mají bázeň a komu se služebník bude odpovídat. V křesťanství, jak je ukázáno v Písmu, pravý služebník, protože je „služebník Kristův“, je osvobozen od strachu z člověka, a tak je schopen hlásat plnou pravdu s velkou jasností řeči.
Dále jsou Kristovi služebníci „správci tajemství Božích“, ne nesvatých tajemství spojených s pohanským světem, kterým byli Korintští obklopeni, ale vzácných Božích pravd, které byly utajeny ve dnech Starého zákona a jsou ukázány ve spojení s Kristem ve slávě, zjeveny skrze Ducha Svatého apoštolům a přijímány věřícími. Pokud jde o Kristovy služebníky, byli služebníky Toho, kterého svět zavrhl, a jako správci Božích tajemství byli správci věcí, které svět jako takový vůbec nemohl pochopit. Proto ani Kristovi služebníci, ani správci Božích tajemství nemohli být ve světě oblíbeni.
Verš 2: Apoštol nyní pokračuje a ukazuje, že velkým charakteristickým znakem vyžadovaným u správce není chytrost, ani výmluvnost, ani oblíbenost, ale „věrnost“. To je v souladu s učením Pána, když mluvil o „věrném a moudrém správci“ (Lukáš 12,42). Později, když se přiblížil jeho konec, apoštol píše Timoteovi: „Co jsi slyšel ode mne… svěřuj to lidem věrným.“ (2. Tim. 2,2) Dále mluví v naší kapitole o Timoteovi, že je „věrný v Pánu“ (17. verš). My, podobně jako korintští svatí, snad oceňujeme služebníky podle jejich známosti nebo podle jejich darů; ale jejich duchovní cena je v Božích očích měřena jejich věrností.
Verše 3-5: Nadto je tato věrnost ve vztahu k Tomu, kdo ustanovuje. Proto apoštol říká: „Mně pak to za nejmenší jest, abych od vás souzen byl, anebo od lidského soudu.“ Neříká, že na jejich soudu o něm nezáleží, ale že má nejmenší důležitost. Ani nedůvěřuje svému vlastnímu posouzení sebe. Není si v sobě vědom žádné špatné pohnutky, ale to ho neospravedlňuje od vší nevěrnosti před Pánem, který zná tajné rady srdce, a proto jen On může určit míru věrnosti v každém ze svých služebníků. To nebude zjeveno, „dokud Pán nepřijde“. Proto pravý služebník nebude hledat schválení od lidí, ani na ně klást velkou váhu. Jak často právě ve věcech, kvůli kterým nás svatí vychvalují, můžeme nalézt působení těla v nějaké sobecké pohnutce, kvůli které se musíme sami soudit před Pánem. Proto nemáme nic soudit před časem. Jak odsouzení, tak i chvála od lidí mohou být stejně chybné. Při příchodu Pána bude oceněno správcovství každého služebníka podle skutečné hodnoty. „Tehdy bude míti chválu jeden každý od Boha.“ To sotva znamená, že každý člověk bude chválen, ale každý, kdo bude chválen, bude chválen „od Boha“. Lidé soudí podle vnější tvářnosti; ale Pán bere v potaz „to, co je skrytého ve tmě“, a „rady srdcí“. O kolika skutcích, které nyní budí dojem velké věrnosti, může potom být shledáno, že byly působeny nějakou nehodnou pohnutkou!
Je dobré poznamenat, že když nás apoštol napomíná, abychom „nesoudili nic před časem“, nemluví o slovech a jednání služebníků, ale o jejich skrytých pohnutkách. Apoštol právě v této Epištole velmi rozhodně odsuzuje a zavrhuje mnoho věcí, které tito korintští věřící říkali a dělali. Jiná místa Písma jasně ukazují, že ve věci obecenství, života a učení podléhají obdaření služebníci spolu se všemi svatými kázni shromáždění a že shromáždění je odpovědné v takových věcech soudit.
Nemusíme, žel, připustit, že tato napomenutí byla zcela dána stranou ve velkých systémech křesťanství učiněných lidmi, ve kterých svatí, místo aby byli ustanovováni Kristem, jsou ustanovováni lidmi nebo zvoleni shromážděním? Výsledkem je, že Boží tajemství jsou téměř zcela zanedbávána a většina služebníků se více stará o to, aby si zachovala oblíbenost u lidí, než aby zachovali věrnost Kristu.
Verš 6: Tyto zásady, týkající se služby a věrnosti, použil apoštol na sebe a na Apolla, aby ukázal zneužívání obdařených bratří v jejich středu, aniž by se o někom z nich zmiňoval jménem, a tak se vyvaroval všeho osobního. Chce, abychom nesmýšleli o lidech nad to, co je psáno v Božím slově, a tak se vyvarovali vyvyšování jednoho člověka nad druhého.
Verš 7: Těch, kteří snad hledali nenáležité postavení mezi svatými, se ptá: „Kdo tě odlišuje od druhého?“ Jestliže se kvůli daru služebník nějak odlišoval od druhých, má jen to, co obdržel. Jestliže je to dar, pak mu byl dán, a ne získán nějakou zásluhou. Kde tu potom byl nějaký důvod ke chloubě? Jestliže není blízko Pána a silný v Jeho milosti, jak slabý je i ten nejvíce obdařený služebník! Jestliže tělo není souzeno křížem a Duch je zarmucován podle učení 1. Korintským 1 a 2, pak místo aby užíval svůj dar ve věrnosti k Pánu a pro požehnání Jeho lidu, je v ustavičném nebezpečí, že se bude snažit užít jej k vlastnímu vyvýšení.
Verš 8: Aby ukázal pošetilost těch, kteří se snažili vyvýšit sami sebe svými dary, ukazuje apoštol na rozdíl mezi přítomným stavem a podílem korintského shromáždění a budoucím podílem věrného služebníka v den Pána, o kterém mluvil. To „nyní“ v 8. verši je v kontrastu k „potom (tehdy)“ v 5. verši. Korintští hledali chválu od lidí „nyní“, v této době a v místě Kristova zavržení. Věrný služebník bude mít chválu od Boha „potom“, v den Kristovy slávy. Snažili se užít křesťanství k vlastnímu obohacení a vládnout jako králové; ale apoštol říká, že to je „bez nás“. Chtěl by, aby doba kralování přišla, ale stále jsme ve světě, od něhož byl Kristus zavržen a jímž byl přibit na kříž. Je tedy zřejmé, že tu není ani doba, ani místo pro následovníky Krista, aby vládli jako králové. Křesťanstvo upadlo do této korintské léčky, neboť vyznávající křesťané na všech stranách hledají přízeň světa, pokoušejí se řídit jeho běh a získávat jeho uznání.
Verš 9: Věrný následovník Krista nebude ani hledat, ani neobdrží moc nebo slávu v tomto světě. Jeho podílem bude utrpení a pohanění „pro Krista“, jak je ukázáno na životě apoštolově, tak dojemně před nás postaveném ve verších, které následují. Pokud se týká tohoto světa, podíl apoštola byl velmi podobný podílu těch nešťastných stvoření, která byla určena ke smrti a chována pro závěrečné výjevy při velkých římských podívaných. Diváky jsou nejenom diváci v amfiteátru, ale svět, andělé a lidé. Je skutečně dobré, abychom pamatovali na to, že církev je „učebnicí“ pro „knížatstva a moci na nebesích“ (Ef. 3,10).
Když čteme tyto verše, poznáváme, jak se svět dívá na tyto věrné následovníky Krista, jakými těžkými okolnostmi procházeli, a způsob, jakým s nimi svět zacházel.
Verš 10: Svět se na ně díval jako na „blázny“ a „slabé“, a v důsledku toho jimi „opovrhoval“. Ale oni byli spokojeni, že jsou blázni „pro Krista“. Žel, že příliš často můžeme být pokoušeni jako věřící v Korintu, abychom užívali svého poznání Krista k tomu, abychom se jevili moudří v očích světa a abychom ve světě obdrželi moc a čest.
Verše 11-13: Pokud jde o okolnosti, Korintští byli „plní (nasycení)“ a „bohatí“ (verš 8), ale tito oddaní apoštolové museli „lačnět a žíznit“. Někdy byli nazí a v bouřích života dostávali rány. Museli chodit „nemajíce místa“ a pracovat svýma vlastníma rukama, aby získali to, co potřebovali k životu. Pokud jde o jednání, kterého se jim dostalo od světa, byli „haněni“, „pronásledováni“ a „uráženi“. Nicméně jednání, které obdrželi, jen sloužilo k tomu, aby vydali svědectví Kristu: když byli haněni, žehnali, když byli pronásledováni, trpělivě se poddávali, a když byli uráženi, modlili se.
Pokud jde o tento svět, apoštol považoval všechny jeho slávy za ztrátu a smetí (Fil. 3,8), zatím co svět sám jednal s apoštoly jako se smetím a spodinou všech věcí. Jak požehnaně šli tito služebníci ve šlépějích svého Mistra a svou mírou sdíleli Jeho utrpení z ruky lidí. Podle Jeho dokonalého ocenění jejich věrnosti budou mít Jeho chválu a sdílet Jeho slávy v budoucím dni.
Verše 14-16: Tento obdivuhodný popis moci křesťanství, jak je ukázán v apoštolovi, musel Korintské zahanbit, tak jako skutečně zahanbuje i nás všechny. Nicméně apoštol nepíše proto, aby je zahanbil jako nepřátele, ale aby je varoval jako milované syny ve víře. Mohou mít tisíc vychovatelů, ale jednoho otce v Kristu, takže je prosí, aby byli napodobovateli svého otce.
Verš 17: Aby mohli být jeho napodobiteli, poslal apoštol Timotea, aby jim připomněl jeho „cesty v Kristu“. Jestliže si přeje, abychom my ho napodobovali, je to jen v té míře, jak jeho cesty jsou v Kristu. Byly tak požehnaně přivedeny před náš zrak ve zprávě o životě věrných služebníků, kterou právě podal. O Timoteovi může také říci, že se osvědčil, že je „věrný v Pánu“. Timoteus bude dále svědčit o tom, že apoštolovy „cesty v Kristu“ jsou stejné ve všech shromážděních. Lidé do svých systémů, které sami vytvořili, zavedli cesty podle vlastních myšlenek. Pro toho, kdo se poddává Písmu, nejsou jiné cesty než takové, jimž učil apoštol „všudy v každé církvi“.
Verše 18-21: Žel, že tehdy i nyní jsou „někteří nadutí“ a zcela lhostejní k apoštolovu inspirovanému učení. Ohledně takových apoštol ukazuje, že skutečný test duchovnosti není v řeči, ale v moci života. Pokud jde o řeč, apoštol nás musí o něco dále varovat, že můžeme mluvit jako anděl, a přece přitom nebýt ničím. Boží království se neukazuje pouze ve slovech, ale v tom, co jsme a co se ukazuje v duchovní síle (1. Kor. 2,4.5). Apoštol se ptá, jak k nim má přijít. Bude to s holí kázně, nebo v lásce a duchu mírnosti ke vzdělání? Jistě se můžeme ptát, jak by přišel ke křesťanstvu dnes; jak by přišel k nám?