Když nám apoštol představil kříž, kterým bylo v soudu odstraněno tělo, a Ducha Svatého jako dávajícího stranou moudrost tohoto světa, vrací se nyní k tématu, jímž začal Epištolu, ke stavu stranictví, který existoval ve shromáždění v Korintu. Později bude jednat s jinými projevy těla, ale nejprve se zjevně zaměstnává s tímto zvláštním zlem, neboť, jako tak často od té doby, stav rozdělení ve shromáždění činí nesnadným, ne-li nemožným, nápravu ostatních nepořádků.
Apoštol se nejdříve zmiňuje o nízkém stavu shromáždění, prokázaném jejich tělesným postojem vůči Božím služebníkům (verše 1- 4). Aby napravil toto tělesné užití darů a obdařených služebníků, dává apoštol cenné instrukce, pokud se týká služby nebo díla pro Pána (verše 5-23), a v 1. Korintským 4, pokud se týká služebníků nebo dělníků.
Verše 1-4: Se vší svou moudrostí, známostí a dary, kterými se chlubili, byli věřící v korintském shromáždění v takovém nízkém duchovním stavu, že jim apoštol nemohl sloužit hlubokými Božími věcmi. Nebyli sice přirozenými lidmi, kteří nemají Ducha (1. Kor. 2,14), ale ani duchovními lidmi, kteří chodí podle Ducha, a tak apoštol musí říci: „Zda ještě tělesní nejste?“ Byli věřící, měli Ducha, ale chodili podle těla. Jak hluboce pokořující je zjistit, že je možné být zbohacen „každým slovem“ a známostí a dary a být „plný“ a „moudrý v Kristu“ a „silný“ (1. Kor. 4,8-10), a přece být v Božích očích tělesným nebo duchovně nevyvinutým, tak jako dítě, které přestalo růst, a proto nemůže přijmout bohatou duchovní potravu, kterou Bůh připravil pro svůj lid.
Apoštol je usvědčuje z jejich tělesnosti, když připomíná stav, který mezi nimi existuje. Říká: „Je mezi vámi závist, sváry a různice.“ Ve svém praktickém životě chodili jako přirození lidé. Místo aby si navzájem sloužili v lásce, jak se sluší na svaté, záviděli jeden druhému a snažili se vzájemně jeden druhému vyrovnat nebo ho předčit ve známosti nebo ve vykonávání darů, přesně tak, jak to činí lidé světa. Tak byla závist u kořene všech jejich svárů. Možná že není větší síla pro zlo ve světě, než je závist. Závist vedla k první vraždě na světě, když Kain povstal proti svému bratrovi a zabil ho. A závist vedla k největší vraždě ve světě, když Židé zabili Knížete života, neboť čteme, že Pilát „věděl, že jej ze závisti vydali“ (Mat. 27,18). Nevidíme, že závist byla a je hlavní příčinou všech sporů mezi Božím lidem? Apoštol Petr nás varuje, že závist nezná soucit ani slitování. Vede ke „špatnosti“ a „zlým pomluvám“, a špatnost vede ke „lsti“, jíž se člověk pokouší zakrýt to, čím je, a k „přetvářce“, kterou člověk ze sebe dělá něco, čím není (1. Petra 2,1).
Korintští svatí napomáhali tomuto duchu soupeření tím, že se připojovali k určitým obdařeným učitelům a přesně následovali a přijímali vše, co oni řekli, ne nezbytně proto, že to byla pravda podle Božího slova, ale protože to bylo řečeno oblíbeným učitelem. Jeden řekl: „Já jsem Pavlův.“ Druhý řekl: „Já jsem Apollův.“ Každý se snažil hájit svého oblíbeného učitele, a to přirozeně vedlo ke sporům a spory vedly k rozdělením. Takto byli následováni lidé, vyvyšováni jednotlivci a výsledkem byla rozdělení. Z toho vyvstaly dva druhy zla: jedním bylo sektářství, které dávalo stranou pravdu o shromáždění, druhým klerikalismus, který dává stranou Krista jako Hlavu shromáždění.
Verš 5: Aby opravil toto zneužívání darů, apoštol nejprve předkládá některé důležité pravdy týkající se služby a různých forem, které může mít.
Apoštol se nejprve ptá: „Kdo jest Pavel, kdo Apollo?“ Tito obdaření bratři, které korintské shromáždění vyvyšovalo do falešných pozic vůdců stran, byli konec konců jen „služebníci“, skrze které Korintští uvěřili.
Tito obdaření mužové za druhé zaujímali své postavení služebníků ne podle ustanovení od lidí, ale „jak jednomu každému dal Pán“.
Verš 6: Těmto služebníkům nebyla za třetí dána stejná služba. Tak jako na poli jeden sází a druhý o rostlinky pečuje, ale jen Bůh sám může způsobit, aby rostliny rostly, tak tomu je také ve službě Pánu. Pavel mohl být použit, aby zde byli obrácení lidé, a Apollo, aby se o obrácené staral, ale jen Bůh může dát život a duchovní růst.
Verš 7: Za čtvrté: Jestliže Bůh dává růst, pak služebníci, které Korintští vyvyšovali z jejich postavení, byli poměrně velmi nevýznamní. Bez Boha by byli ničím a jejich služba by byla bez užitku.
Verš 8: Za páté: Ačkoli služebníkům mohly být dány různé úkoly, přece byli „ jedno“. Tím, že byli ustanovováni za vůdce stran, je korintské shromáždění stavělo vzájemně jednoho proti druhému. Ale nikdo nemůže pracovat bez druhého. Ať už jsou dary jakkoli rozličné, jako služebníci jsou jedno.
Za šesté: Ačkoli jsou jako služebníci jedno, „však jeden každý svou vlastní odplatu vezme podle své práce“. Odměna nebude dána podle postavení, které snad lidé služebníkovi dali, ani podle lidských myšlenek o jeho službě, ale podle Božího ocenění jeho práce.
Verš 9: Za sedmé je nám připomenuto, že služebníci jsou „Boží spolupracovníci“, slova, která neznamenají, že jsou pracovníci společně s Bohem, ale že pracují společně pod Božím vedením. Nejsou to rivalové, jakými by je lidé chtěli učinit, ale společníci.
Taková je služba dělníků. Ale co svatí, kterým slouží? Jsou pouze sektami, zformovanými lidmi, tak jak je utvářeli Korintští, aby byli ovládáni určitými obdařenými vůdci? Pavlova odpověď je, že místo aby byli sektami, které přebírají svůj charakter od určitých obdařených mužů, jako byl Pavel a Apollo, náležejí Bohu. Jsou „Boží pole“ a „Boží budova“. Předně je na ně pohlíženo jako na pole, na kterém je ovoce nebo růst pro Boha. Za druhé jsou viděni jako chrám, ve kterém přebývá Duch Boží a kde je světlo pro lidi. Už Pán ve svém učení spojoval ovoce s polem a světlo s domem (Luk. 8,15. 16). Pravda, pomocí které Pavel čelil rozdělením v těch prvních dnech a zavrhoval je, je stále pravda, která zavrhuje rozdělení v křesťanstvu v našich dnech. Jestliže si uvědomujeme, že patříme Bohu, že jsme „Boží pole“ a „Boží budova“, jistě odmítneme nazývat se jakýmkoli sektářským jménem.
Verše 10 a 11: Svatí skutečně patří Bohu. Nicméně Boží služebníci mají svou zvláštní službu při Božím lidu podle zvláštní milosti dané Bohem. Apoštol dále mluví o své zvláštní službě, a potom o odpovědnosti druhých, kteří ho ve službě následují. Pavel byl užit, aby položil základy shromáždění v Korintu svým svědectvím o Ježíši Kristu. Kázal Krista s tím výsledkem, že nějaký počet lidí byl veden k tomu, aby uvěřili v Ježíše. V apoštolské moci a milosti byl věrně položen základ – Kristus v duších věřících. Bylo odpovědností druhých služebníků, kteří přišli po něm, aby vzdělávali tyto svaté.
Je důležité si připomenout, že v tomto oddílu „Boží budova“ představuje zcela jiný pohled na církev ve srovnání s tím, co je nám představeno v Matouši 16,18, 1. Petra 2,4.5 a Efezským 2,20.21. V těchto oddílech je církev viděna jako budova, proti které Satanova moc nemůže zvítězit, svatý chrám, do kterého nemůže vejít žádná poskvrna, jejímž stavitelem je Kristus a u které není žádná zmínka o dělnících. Zde, ačkoli se o shromáždění mluví jako o Boží stavbě, jsou používáni dělníci.
Verš 12: Po položení základu apoštolem Pavlem se mluví o vážné možnosti selhání v odpovědnosti těch, kteří pokračují ve stavbě na tom základu a stavějí špatným materiálem. Člověk může učit zdravé učení nebo něco, co je bezcenné. Kromě toho užité obrazy: „zlato, stříbro, drahé kameny“ navozují myšlenku, že jsou rozdíly v ceně toho, co se učí, stejně jako „dříví, seno, strniště“ ukazují, že některé bludy jsou horší než druhé.
Verš 13: Dílo každého bude přezkoušeno v den soudu. Tento den ukazuje dopředu na zjevení Krista z nebe v plameni ohně (2. Tes. 1,7.8). Co bylo stavěno ze dřeva, sena nebo strniště, neobstojí v ohni soudu. Duše mohou být po nějakou dobu spojovány falešným učením, jak to vidíme v křesťanstvu na všech stranách, ale takové dílo v ohni neobstojí.
Verš 14: Apoštol rozlišuje mezi třemi třídami dělníků. Předně mluví o pravém dělníkovi, který dělá dobré dílo. Učí zdravé učení, kterým jsou svatí vzděláváni. Jeho dílo zůstane a on sám obdrží odměnu.
Verš 15: Za druhé mluví o pravém dělníkovi, ale jehož dílo je zlé, a proto shoří. Stavitel může vidět svou stavbu zničenou ohněm, ačkoli sám unikne. Tak den Krista může prokázat, že některý člověk přinášel učení, která byla klamná, a proto je jeho dílo ve spojení s Božím lidem bezcenné, ačkoli on sám je na tom pravém základu – je to skutečný věřící v Pána Ježíše. Takový bude spasen, ačkoli jeho dílo je zničeno a on ztratí svou odměnu.
Verše 16 a 17: Apoštol za třetí mluví o zlém dělníkovi a zlém díle. Je nám připomenuto, že Boží shromáždění, viděné jako celek, je Božím chrámem, ve kterém přebývá Boží Duch. Nejenže jsou na zemi obrácení lidé, ale Bůh v nich má svůj dům nebo chrám. Máme se na sebe dívat ne jako na izolované jednotlivce, ale jako na takové, kteří tvoří část Božího příbytku na zemi, a Božímu domu náleží svatost. Tak se stává velmi vážným, jestliže někdo poskvrňuje nebo kazí Boží dům. Viděli jsme, že tu jsou takoví, kteří vzdělávají Boží lid zdravým učením. Potom tu jsou takoví, kteří předkládají chybný pohled na pravdu nebo falešný výklad Slova. A nakonec tu je mnohem horší případ takového, kdo učí falešné učení, které kazí základní Boží pravdy a podkopává základy křesťanství. To je zkažený člověk a bude zničen stejně jako jeho dílo. Působení jeho díla je ke zkažení Božího chrámu, a Bůh zkazí jeho.
Ať jsou vyučovaná učení dobrá, bezcenná nebo kazící, všechna budou zkušena. Mnohé, co se nyní jeví jako přijatelné, bude v onen den shledáno bezcenným nebo, což je horší, jako zkažené.
Verš 18: Tyto vážné úvahy vedou k apoštolovu varování: „Žádný sám sebe nesvoď.“ Je tedy možné sám sebe klamat a myslet, že to, co se učí, je dobré, když je to ve skutečnosti bezcenné. Velkým zdrojem zklamání je snaha být zadobře se světem a snažit se přizpůsobovat křesťanství moudrosti tohoto světa. Služebník, který chce zastávat pravdu, musí být spokojen s tím, že se v očích světa stane bláznem; pak skutečně bude mít pravou moudrost podle Boha. Tak tomu bylo s apoštolem, o němž světský Festus řekl: „Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí.“
Verše 19 a 20: Moudrost tohoto světa vyvolává úctu od přirozeného člověka a někdy může vypadat velmi atraktivní i pro křesťana, jako tomu bylo v případě korintských svatých. Nicméně u Boha je to bláznovství. Celá moudrost světa bude zkažena, neboť je psáno: „Který lapá moudré v chytrosti jejich.“ Moudrost tohoto světa je pouze úskočnost, která chytá do pasti ty, kteří se jí chlubí. Pán zná, že „přemýšlení“ moudrých jsou marná.
Verše 21-23: Proto jsme jako křesťané varováni, abychom se nechlubili lidmi. Činit tak by znamenalo stavět se zjevně do chybného postavení, jako kdybychom náleželi těm, jimiž se chlubíme. Jako křesťané nepatříme lidem, ale všechny věci náležejí nám v tom smyslu, že jako patřící Kristu jsme postaveni nade vše. Korintští se stavěli pod určité učitele, jako kdyby náleželi různým obdařeným mužům. Ne, říká apoštol. Ti všichni patří vám. Svět se vší svou mocí, život se všemi svými změnami, smrt se svými hrůzami, stejně jako vše, co se může stát v přítomnosti nebo v budoucnosti, je podřízeno křesťanovi, protože ten patří Kristu a Kristus Bohu. Bůh je nade vším, Kristus je Boží, my jsme Kristovi a všechny věci jsou naše.