V první kapitole apoštol ukázal, že ukřižovaný Kristus, kázání kříže a Boží povolání zcela dávají stranou tělo a nenechávají žádné místo pro člověka, aby se sám sebou chlubil. V této kapitole používá apoštol učení 1. Korintským 1 sám na sebe a na svůj způsob předkládání Božího svědectví. V souhlasu se svým učením odmítá tělo v sobě, aby byl věrný kříži a aby tu nebyla žádná zábrana pro působení Ducha. V prvních pěti verších nám apoštol říká, jak kázal evangelium hříšníkům. V další části kapitoly nám říká, jak sloužil svatým hlubokými věcmi Božími. V obou případech to bylo v moci Ducha. To apoštola vede k tomu, aby představil Ducha Svatého, který ve svém milostivém díle naprosto klade stranou tělo a vyučuje nás v Kristových myšlenkách.
Verše 1 a 2: Když Pavel přišel do Korintu, nikterak neoslovoval přirozeného člověka tím, že by se snažil užít výtečnosti řeči nebo ukázat lidskou moudrost. Přišel, aby oznámil Boží svědectví týkající se Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. Velkým předmětem jeho kázání byla Osoba – Ježíš Kristus – ale tato Osoba na kříži, v tom nejnižším a nejvíce ponižujícím postavení, v jakém se člověk může nalézat. Pavel těmto intelektuálním Korintským říká, že aby mohli být hříšníci spaseni, Kristus musel jít na kříž. Aby dal věřícím své místo před Bohem, musel zaujmout jejich místo před Bohem. Kříž ukazuje naše pravé místo před Bohem jako hříšníků. U kříže není nic povznášejícího, heroického nebo vznešeného. Je to místo hanby a pohany, soudu a smrti. Aby člověku řekl, že toto je jeho pravé místo před Bohem, anuluje všechnu jeho moudrost a velikost. Ať už je člověk jakkoli moudrý, jakkoli bohatý anebo vznešeného rodu, kříž mu říká, že přes to všechno, čím snad je před lidmi kolem sebe, v Božích očích je provinilý hříšník pod rozsudkem smrti a pod soudem. Kázání kříže takto přivádí vniveč lidskou pýchu.
Verš 3: Nadto kazatel sám byl mezi nimi v postavení, které bylo pro pýchu člověka pokořující. Nepřišel jako sebevědomý řečník. Vědom si vlastní slabosti, maje na paměti hluboké potřeby těch, kterým kázal, a závažnost svého poselství, byl mezi nimi ve strachu a s mnohým třesením.
Verše 4 a 5: Kromě toho ve způsobu svého kázání odmítl každou lidskou metodu, aby ponechal místo pro Boží dílo. Nesnažil se získat své posluchače rozvinutím vlastní moudrosti nebo schopnosti. Neoznamoval svědectví o Bohu výřečnou mluvou, která by mohla působit na jejich jemné uši a přitahovat je k němu.
V předkládaném předmětu, ve stavu kazatele a ve způsobu kázání nebylo u apoštola dáno žádné místo tělu, ani nebylo oslovováno tělo jeho posluchačů.
Toto naprosté odmítnutí užití tělesných prostředků nebo působení na tělo ponechávalo prostor pro Ducha, aby mohl mocně působit. Jestliže pod takovým kázáním tu je víra – jestliže někdo uvěří v něco, co je tak pokořující pro člověka, co s člověkem končí v soudu – pak to zjevně není moudrost člověka, která jej vede k víře, ale moc Ducha Božího působící v něm. Pod takovým kázáním může Duch ukázat hříšníkům jejich hlubokou potřebu, působit v nich mocně bez zábran, a tak je vést k víře, která nespočívá na lidské moudrosti, ale v Boží moci. Je to nejen otázka pravdy, které uvěřili, ale také způsobu, jakým ji přijali. Nebyla přijata od člověka, i když tím člověkem byl apoštol, ale od Boha.
Verš 6: Od tohoto verše začíná apoštol mluvit o postoji, který zaujal vůči těm, kteří byli předměty Boží moci, a tak přijali evangelium. Mluví o nich jako o „dokonalých“. Ale tento výraz neznamená to, o čem někteří mluví jako o „bezhříšné dokonalosti“, anebo říkají, že už jsou připodobněni obrazu Krista; tak tomu bude pouze ve slávě. Výraz „dokonalý“ znamená, že takoví přijali nové postavení před Bohem, které náleží věřícím v Krista, a tak byli dospělí křesťané. Výraz neoznačuje prostě věřícího v protikladu k hříšníkovi; je spíše užit jako popis dospělého věřícího v protikladu k některým věřícím, o kterých apoštol mluví jako o „maličkých (nemluvňatech)“ (1. Kor. 3,1).
Verš 7: Mezi takovými Pavel skutečně mluvil moudrost. Apoštol nám pak dává některá velmi jasná naučení ohledně této moudrosti, abychom ji nesměšovali s lidskou moudrostí.
Předně nám říká, že to není moudrost tohoto věku, ani moudrost několika intelektuálních obrů, kteří formují myšlenky světa. Tato intelektuální knížata přes všechnu svou moudrost „hynou“ v protikladu k věřícímu, který přichází ke „slávě“ (7. verš) ve společnosti „Pána slávy“ (8. verš). Ti, kteří září ve slávě tohoto světa, hynou, zatím co ti, kteří jsou ničím v tomto světě, přicházejí ke slávě.
Za druhé je tato moudrost „moudrost Boží“. Kdyby to byla moudrost člověka, mohla by být získána ve školách lidí. Protože je to Boží moudrost, je vně programů škol a mimo dosahu lidské mysli.
Za třetí to je Boží moudrost „v tajemství, skrytá“, což jsou slova, která v žádném případě neznamenají, že je temná nebo záhadná, ale je to moudrost, která nemůže být odkryta důvtipem člověka. Nadto byla přes věky „skrytá“, a proto není k nalezení v Písmech Starého zákona.
Za čtvrté byla tato moudrost, která byla přes věky skrytá, předurčena před věky pro naši slávu ve věku budoucím. Tato moudrost zahrnula tajemství Boží rady, stanovené před věky, ke slávě Jeho lidu. Mohli bychom si myslet, že apoštol řekne: pro slávu Boha a Krista. Víme, že to skutečně bude pro slávu Krista. Zde však apoštol zdůrazňuje skutečnost, že i když naše povolání ukazuje, že věřící jsou slabí a světem opovrhovaní, přesto jsou předurčeni ke slávě. Snad nejsme moudří ani mocní, ani vznešení v tomto světě, ale jsme povoláni ke slávě.
Verš 8: Za páté o této moudrosti, ustanovené před věky, a o této slávě, ke které jsme předurčeni pro budoucí věky, knížata tohoto světa nevěděla nic. Dokázala svou nevědomost tím, že ukřižovala Pána slávy. Naprosto zavrhli Toho, který je Boží moudrost, a skrze kterého jsou přivedeny k vykonání všechny Boží rady. Tato Boží moudrost v tajemství říká věřícím, že jsou předurčeni ke slávě a že Ten, který byl ukřižován, je „Pán slávy“. Tato sláva předčí Kristovu slávu jako Mesiáše ve spojení s Izraelem, když bude vládnout nad zemí. Zemská vláda není žádné tajemství. Proroci jsou plni slavných předpovědí, týkajících se sláv království. „Pán slávy“ mluví o širší scéně než je tato země; mluví o univerzální vládě, zahrnující všechny stvořené věci a bytosti, nad kterými je ten Ukřižovaný učiněn Pánem.
Verš 9: Za šesté leží tento výjev slávy, ke kterému Boží moudrost určila svůj lid, mimo dosah přirozeného člověka. Apoštol takto cituje proroka Izaiáše, aby ukázal, že Bůh má tajemství, do kterých člověk jako takový nemůže vstoupit. Jeho oko, opatřené podivuhodnými nástroji, může vidět do hloubek vesmíru a do nejjemnějších divů přírody; jeho ucho může být vycvičeno ke slyšení a oceňování nádherných kombinací melodických zvuků; jeho mysl je schopna obdivuhodných představ a emocí; ale jsou věci, které Bůh připravil pro ty, kteří Ho milují, které přirozený člověk ani neviděl, ani neslyšel, a které jsou mimo rozsah nejvyššího rozletu lidských představ.
Verš 10: Za sedmé skutečnost, že Boží moudrost leží mimo chápání přirozeného člověka, neznamená, že věci Boží moudrosti nemohou být viděny, slyšeny a poznávány, neboť apoštol ihned říká, že „Bůh je zjevil“. Věci, které Bůh připravil, Bůh zjevil. Jestliže však Bůh ty věci zjevil, učinil to „skrze Ducha svého“. Jenom Duch sám může zjevit tyto věci, neboť nic není mimo dosah božské známosti a moci Ducha. On zpytuje (zkoumá) všecky věci i hluboké věci Boží. Můžeme se snažit omluvit svůj nedostatek duchovní energie tím, že řekneme, že tyto věci jsou pro nás příliš hluboké. Ale pamatujme, že nejsou příliš hluboké pro Ducha, neboť On „zpytuje všecky věci, i hlubokosti Božské“.
Verš 11: Co je v mysli člověka, není známé žádnému jinému duchu než člověku samotnému, který má ty myšlenky. Nesdělené myšlenky mé mysli nezná nikdo kromě mého vlastního ducha. A tak nikdo nezná nesdělené myšlenky a rady Boží, kromě Ducha Božího.
Verš 12: Apoštol a jiné nádoby zjevení přijali Ducha, který je od Boha, aby znali věci, které jsou nám volně dané od Boha. „To je známost věcí samých v nádobách zjevení.“ V primárním významu je pravda těchto veršů 10 až 12 omezena na apoštoly; předmětem je zjevení.
Verš 13: Dále ty věci, které byly oznámené apoštolům skrze zjevení Ducha, přišly k nám skrze inspiraci Ducha. Ve sdělení těchto věcí je apoštol pečlivý, aby vyloučil každou možnou chybu člověka, a říká, že tyto věci nejsou sděleny „slovy, jimž lidská moudrost učí, ale kterým vyučuje Duch svatý“. To je apoštolský nárok na slovní inspiraci. Užitá slova jsou inspirovaná Duchem Svatým. Duchovní věci jsou sdělovány duchovními prostředky. Nástroje nebyly učiněné neomylnými, ale byly dokonale vedeny ve své komunikaci. To je inspirace.
Verše 14 a 15: Tak se učíme, že Boží moudrost byla oznámena skrze zjevení a sdělena druhým skrze inspiraci. Nyní se učíme, že přijetí pravdy je také skrze Ducha Božího. Přirozený člověk nemůže přijímat Boží věci; jsou pro něho bláznovstvím; mohou být rozeznávány jen duchovně. Ale ten, kdo je duchovní, rozeznává všechny věci. Učiníme dobře, když budeme pamatovat, že všechny věci rozeznává „duchovní“, ne pouze ten, kdo má Ducha. Člověk musí mít Ducha, aby byl duchovní; ale být duchovní znamená stav, ve kterém člověk je pod vedením Ducha. Takoví posuzují všechny věci, ale sami nejsou posuzováni od nikoho. Duchovní člověk může rozeznat pohnutky, které ovládají svět, ačkoli svět nemůže rozeznat pohnutky a zásady, které ovládají duchovního člověka.
Ve 14. verši apoštol mluví o přirozeném člověku, v 15. verši o duchovním člověku a v 1. Korintským 3 o tělesném člověku. Přirozený člověk je neobrácený člověk, který nemá Ducha; tělesný člověk je věřící, který má Ducha, ale chodí jako přirozený člověk; duchovní člověk je věřící, který chodí v Duchu.
Verš 16: V 15. verši nám apoštol říká, že „duchovní člověk rozsuzuje všechno“. Není to tak, že takoví přirozeně znají myšlenky Pána; ale Pán dal věřícím svého Ducha a vyučuje je; takoví proto mohou říci: „My pak mysl Kristovu máme.“
Jestliže první kapitola vylučuje tělo v jeho pýše rodu a moci a postavení, tak aby ten, kdo se chce chlubit, se chlubil v Pánu (1. Kor. 1,5-6), pak tato kapitola vylučuje rozum a mysl člověka, takže věřící mohou být uvedeni do výsady, že „mají mysl Kristovu“ skrze Ducha.
Duch je velké téma této kapitoly. Jestliže Pavel přináší hříšníkům svědectví o Bohu, je to „v dokázání Ducha a moci“ (4. verš). Jestliže Bůh připravil velká požehnání pro ty, kteří Ho milují, jsou tato zjevena apoštolům skrze Ducha (10. verš). Věci, které jsou zjeveny skrze Ducha, jsou plně známé Duchu (verše 10 a 11). Věci zjevené a poznané apoštoly jsou skrze ně sděleny druhým skrze Ducha (13. verš). Apoštoly sdělené věci jsou přijímány skrze Ducha (14. verš) a výsledek je, že věřící jsou skrze Ducha vyučováni v mysli Kristově (16. verš).