Verše 1 až 3: Když Pavel píše shromáždění v Korintu, činí tak jako apoštol a pečlivě zdůrazňuje, že svoji autoritu apoštola obdržel povoláním od Ježíše Krista skrze vůli Boží, a nikoli jako ustanovený od lidí nebo podle vůle člověka. Ačkoli píše jako apoštol, má volnost připojit k sobě nějakého bratra. Jestliže je tímto bratrem Sostenes, který v dřívějších dnech byl hlavním představeným synagogy v Korintu, pak bude adresátům dobře známý (Sk. 18,17). Pavel oslovuje shromáždění v Korintu jako takové, kteří jsou „posvěceni v Kristu Ježíši, povolaní svatí“. Takto vidí svaté jako postavené stranou pro Krista, když procházejí tímto světem, a současně jsou vyvoláni z tohoto přítomného zlého světa, aby měli podíl s Kristem nahoře, neboť naše povolání je „nebeské“ a „nahoře“ (Žid. 3,1; Fil. 3,14).
Když se apoštol obrací k církvi v Korintu, spojuje s ní „všechny, kteří v každém místě vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, jak jejich tak našeho“. Je jen jeden Pán, o kterém každé místní shromáždění může ve vztahu ke všem ostatním říci, že On je jak jejich, tak náš. To má velmi hluboký význam v Epištole, která pojednává o praktickém chování křesťana a o udržování kázně a pořádku ve shromáždění. Jasně ukazuje, že naučení se týkají celého křesťanského vyznání pro všechny časy. Znovu a znovu v průběhu Epištoly najdeme oddíly, které vyvracejí pokus omezit naučení na místní shromáždění a na apoštolskou dobu. (Viz 1. Kor. 4,17; 7,17; 11,16; 14:36,37; 16,1.) Apoštol bude muset velmi jasně mluvit o nepořádcích v tomto shromáždění, ale za všemi jeho přímými odsuzujícími slovy je jeho touha, aby se těšili z požehnání milosti a pokoje od „Boha, Otce našeho, a Pána Ježíše Krista“.
Verše 4 až 9: Ačkoli bude toto shromáždění muset mnoho kárat kvůli jeho nízkému stavu, přesto vděčně uznává Boží milost a věrnost vůči nim. Tato milost je zbohatila každým duchovním požehnáním v Kristu a dala jim „každé slovo“ učení a „všechnu známost“ učení. V jejich středu bylo svědectví Kristu, potvrzené známostí pravdy, kterou měli, a skutečností, že nemají nedostatku v žádném daru a čekají na zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Nadto milost, která jim tak bohatě požehnala, je utvrdí do konce, takže i když snad apoštol je musí kárat v jejich současném stavu, ve dni Pána budou bez úhony.
Dále, ať už jsou věřící jakkoli nevěrní, apoštol může děkovat, že „věrný jest Bůh“, skrze kterého jsou věřící „povoláni k obecenství Syna jeho Ježíše Krista, Pána našeho“. Zde buď poznamenáno, že to není obecenství s Jeho Synem, ale obecenství Jeho Syna, obecenství, jehož pojítkem je Kristus jako Pán a které zahrnuje všechny, kteří vzývají Jeho jméno. To je pravé křesťanské obecenství, jediné, které Písmo uznává. Křesťané mohou vytvářet jiná společenství, jejichž pojítkem je držení některé důležité pravdy nebo konání nějakého zvláštního díla, ale taková společenství jsou svým charakterem sektářská a nutně nedosahují obecenství, do kterého jsme povoláni. Pojítkem tohoto obecenství je Pán, večeře Páně jeho nejhlubším vyjádřením a Duch Svatý jeho řídící silou (1. Kor. 10,16.17; 2. Kor. 13,13). Jedna generace může pominout a druhá povstat, ale jeden Pán zůstává (Ef. 4,5). A ať zkáza a zmatení v křesťanském vyznání jsou jakkoli veliké, Jeho myšlenky, jak se mají chovat ti, kteří jsou povoláni do obecenství, jehož On je pojítkem, a jaká má být kázeň a pořádek Božích shromáždění, zůstávají ve vší své síle takové, jak jsou ukázány v této Epištole.
Když apoštol děkuje Bohu za Jeho milost, je povšimnutí hodné, že není schopen vyjádřit jakékoli schválení jejich duchovního stavu. Zatím co s radostí uznává Boží věrnost, nemůže je oslovit jako „věrné bratry“, jak to činí, když píše svatým v Efezu a Kolossis (Ef. 1,1; Kol. 1,2). Žel, že o něco dále musí konstatovat, že přes „každou známost“ a skutečnost, že „nemají žádného nedostatku v žádném daru“, přesto jsou „tělesní“ a nemůže k nim mluvit „jako k duchovním“. Tělo se může chlubit známostí a užívat darů pro vlastní vyvýšení, ale učiníme dobře, když si vzpomeneme, že pouhá známost a vlastnictví všech darů nezabrání nepořádku ani nezajistí duchovnost, jestliže tělo není souzeno.
Verše 10 a 11: Když takto uznal, čím je Bůh ve shromáždění, apoštol začíná pojednávat o nepořádcích vládnoucích v jejich středu, což bránilo jejich duchovnímu růstu a svědectví pro Krista.
Prvním velkým zlem, o kterém je pojednáno, je stav rozdělení, který existoval v jejich středu. „Jsou mezi vámi různice (spory),“ píše apoštol; a opět v 1. Kor 11,18: „Slyším, že jsou roztržky mezi vámi.“ Tento předmět, jemuž připojuje velkou důležitost, začíná odvoláním se na „jméno Pána našeho Ježíše Krista“. Právě shromáždění v Korintu, a také nám, připomněl, že „jsme byli povoláni k obecenství Syna jeho Ježíše Krista, Pána našeho“. Toto povolání, které s sebou nese mnoho výsad, zahrnuje odpovědnost být věrnými tomu obecenství ve svém chození a cestách. Abychom se mohli těšit ze svých výsad a odpovídat své odpovědnosti, jsme napomínáni, abychom byli dokonale spolu spojeni ve stejném myšlení a témž názoru, aby tu nebylo v Božím lidu žádné rozdělení nebo mezera v obecenství.
Verš 12: Apoštol pokračuje tím, že ukazuje na kořen, z něhož vyrůstají rozdělení. „Jeden každý z vás říká: Já jsem Pavlův, já Apollův, já Petrův, já pak Kristův.“ Na jedné straně vyvyšovali obdařené služebníky Pána do falešných postavení jako středy shromažďování, což je zlý princip klerikalismu; na druhé straně se formovali do stran okolo těchto služebníků, a tak začínalo zlo sektářství.
Může být položena otázka, co to bylo za lidi, kteří odvrhli všechny lidi jako vůdce a řekli: „Já pak Kristův.“ Ti byli ve skutečnosti horší než druzí, neboť se pokoušeli učinit Krista vůdcem jedné strany a nedbat na dary, které Kristus dal. Bylo to nárokování si nadřazené duchovnosti, která prohlašovala, že je schopná obejít se bez služby druhých, a domýšlivost přivlastnit si Krista výlučně pro sebe.
Zlo zde je opačné k tomu, o kterém apoštol mluví ve Skutcích 20,30. Tam varoval efezské starší, že těžkosti vzniknou od vůdců. Zde konstatuje, že vzniká od učedníků. Tam mluví o tom, co se vyskytne po jeho odchodu, zde o tom, co se děje za jeho života. Jedno zlo vede k druhému. Zlo, které začíná tím, že křesťané vytvářejí strany kolem vůdců, končí tím, že vůdcové učí převrácené věci. Tento vážný princip, který se ukazoval v Korintu, působil v době historie církve s podobně neblahými výsledky. Lidé se seskupovali okolo oblíbených učitelů a učitelé, když dovolili, aby byli uvedeni do tohoto chybného postavení, nakonec učili převrácené věci a uváděli mezi Boží lid rozdělení, když odváděli učedníky za sebou.
Verše 13-16: Apoštol zavrhuje jejich sektářství, když se ptá: „Rozdělen-liž jest Kristus?“ Jsme povoláni do obecenství, jehož pojítkem je Kristus. Můžeme, žel, vytvářet jiná společenství s nějakým jiným pojítkem, ale nemůžeme rozdělit Krista. Pak zavrhuje jejich klerikalismus otázkou: „Zdali Pavel ukřižován jest za vás?“ Pavel odmítl být vyzdvižen do chybného postavení jako střed shromažďování Božího lidu. Jediným správným středem shromažďování Božího lidu je Ten, jenž dokázal svůj nárok na ně tím, že za ně byl ukřižován. Nechce uchvátit místo v náklonnostech Božího lidu, které náleží jedině tomu Ukřižovanému. Jeho jediným cílem, tak jako u každého pravého služebníka, bylo, jak říká, zasnoubit je jednomu muži, aby je jako čistou pannu představil Kristu (2. Kor. 11,2). Pavel se nečinil středem shromažďování ani tím, že by křtil v Pavlově jménu. Ve skutečnosti pokřtil jen Krispa a Gáia a také domácnost Štěpánovu. Pokud jde o ostatní korintské svaté, odmítl je křtít proto, aby někdo neřekl, že křtí ve své vlastní jméno, a tak se snaží vytvořit stranu kolem sebe. Když takto vyvyšovali své oblíbené učitele a jejich následováním se snažili získat vyznamenání pro sebe, chlubili se člověkem místo Pánem, dary místo jejich Dárcem.
Aby čelil tomuto zlu, apoštol zdůrazňuje dvě velké pravdy: předně kříž Krista, velké téma zbývající části této kapitoly; za druhé přítomnost a moc Ducha Svatého, velké téma druhé kapitoly. Bude muset detailně napravovat tolik věcí v jejich chování, ale než tak učiní, snaží se je upevnit ve velkých pravdách, které naprosto vylučují tělo, neboť ponechání jeho působnosti je u kořene všeho nepořádku v Boží církvi. Kříž nakládá s tělem před Bohem v soudu. Je to vážná úvaha pro nás všechny, že kdekoli dovolíme tělu, aby se ukazovalo v Božím shromáždění, prakticky popíráme dílo kříže a ignorujeme přítomnost Ducha Svatého.
Apoštol mluví o Kristovu kříži nejprve v 17. verši. Ve spojení s tím máme ve verších 18 až 25 kázání kříže, ve verších 26 až 29 Boží povolání, a nakonec ve verších 30 a 31 postavení, do kterého nás Boží povolání přivádí. Každá z těchto pravd naprosto vylučuje tělo a vede k závěru, aby „kdo se chlubí, v Pánu se chlubil“.
Verš 17: Apoštol především obhajuje před těmito věřícími kříž Krista. Nebyl poslán, aby křtil, ale aby kázal evangelium. Kázání se nemělo dít s moudrostí slova, aby Kristův kříž nebyl vyprázdněn nebo učiněn bez účinku. Evangelium nemůže být vyjádřeno jen slovy; je vyjádřeno skrze kříž. To je hluboce důležitá zásada k osvojení, že Bůh nás se sebou seznamuje svým konáním, a nejen popisy nebo výroky o sobě. Filozofie a teologie se snaží popsat Boha; ale popis vyjadřuje moudrost slov a moudrost slov vyžaduje lidské učení k formování a porozumění slovům. Bůh je příliš veliký na to, aby byl popsán slovy, a my jsme příliš malí, abychom mohli pochopit Jeho pouhé popisy. Bůh proto použil jiný způsob, vskutku ten jediný možný, aby oznámil sebe a své evangelium. Učinil se známým osobně a v jednání. Bůh se zjevil v těle a v Osobě Krista a učinil se známým ve všech svých jednáních mezi lidmi. A ty-to činnosti milosti a lásky vrcholí v kříži Krista. Kříž je největší možné představení Boží lásky k hříšníkovi, Boží nenávisti vůči hříchu a dání stranou člověka v těle.
Poněvadž tomu tak je, apoštol odmítá oznamovat evangelium pouhými popisy, které nutně s sebou nesou moudrost slov, ale vyvyšuje před nimi kříž Krista, který dává stranou člověka, kterého Korintští vyvyšovali.
Verše 18 až 25: Filozofové upřednostňují svá učená pojednání. Proto je pro ně kázání kříže bláznovstvím. Moudří tohoto světa nevidí slávu Osoby, která byla přibita na kříž, a proto nevidí Boží lásku, která Ho nechala trpět, a nevidí ani Boží svatost, která vyžadovala takovou oběť, ani naprostou zkaženost člověka, která se ukazuje v kříži. Vše, co vidí, je člověk přibitý na kříži mezi dvěma zločinci; a tak kázání spasení skrze kříž se jim jeví být naprostou pošetilostí. Ti, kdo takto přemýšlejí, jsou ti, kteří hynou. Pro ty, kteří jsou spaseni, je kříž Boží mocí ke spasení, neboť skrze něj může Bůh spravedlivě zachránit i toho nejhoršího hříšníka.
Moudrost světa je takto ukázána a anulována. Svět měl bohatě času, aby rozvinul svou moudrost, a výsledek je ten, že všechna moudrost filozofů byla ukázána jako bláznovství, poněvadž nechala člověka v naprosté nevědomosti o Bohu. Konec vší lidské moudrosti je, že „svět nepoznal skrze moudrost Boha“. Ne že by svět pro svou nevědomost nebo hloupost nepoznal Boha, ale skrze moudrost nepoznal Boha. Čistý výsledek vší moudrosti věků – spojeného úsilí nejostřejších intelektů světa – je, že nechává člověka v naprosté nevědomosti o Bohu a v naprosté nevědomosti o sobě samém. Když bylo ukázáno naprosté selhání lidské moudrosti, pak se líbilo Bohu skrze pošetilost kázání zachránit ty, kteří věří.
Ale Boží způsob zjevení sebe a požehnání pro člověka je stejně urážlivý pro Židy jako pro pohany. Židé hledali „znamení“, nějaký zázračný Boží zásah, který oslovuje smysly; pohané hledali filozofické úvahy, které oslovovaly rozum. Bůh oslovuje svědomí a srdce skrze ukřižovaného Krista. To je však kamenem úrazu pro Židy a bláznovstvím pro pohany.
Židé vyhlíželi Mesiáše, který by vládl v moci z trůnu, takového, který by oživil království, snížil jejich nepřátele a postavil Izrael za hlavu národů. Kristu vládnoucímu na trůnu by mohli rozumět; Kristus ukřižovaný na kříži jim byl urážkou. Protože neměli pocity o svých potřebách jako hříšníků, nemohli vidět význam kříže. Pro ně se v jejich nevěře stal kamenem úrazu.
Pokud jde o pohany, kteří hledali něco, co oslovuje rozum – nějakou novou věc, nějaké filozofické schéma – říci jim, že tu je spasení skrze ukřižovaného muže, život skrze umírajícího muže, síla skrze Toho, který byl ukřižován ve slabosti, znamenalo mluvit o něčem, co v jejich očích bylo naprostým bláznovstvím. Nicméně pro ty, kteří jsou povoláni, pro Židy i pro Řeky, je Kristus Boží mocí a Boží moudrostí. V Něm takoví objeví Boží moc ke spasení a Boží moudrost k vykonávání všech Jeho úmyslů.
Pro mysl člověka je kázání „bláznovství Boží“ a kříž „mdloba Boží“. Ale ukáže se, že „to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé“.
Verše 26 až 29: Apoštol postavil stranou náboženské tělo Židů a intelektuální tělo pohanů, když představil kříž a kázání kříže. Nyní dává stranou pyšné tělo, když předkládá Boží povolání: „Vidíte zajisté povolání své, bratří, že nemnozí moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí urození.“ Pošetilého, slabého, nízkého, opovrhovaného a věci, které nejsou, Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré a „aby ty věci, které jsou, zahladil“. Tak se stalo, že slepý žebrák zahanbil moudré farizeje a prostý rybář tak úplně zahanbil moudré vládce Izraele, že byli nuceni říci: „Co učiníme?“
Bůh používá věci, „které nejsou, aby ty věci, které jsou, zahladil“. Za dnů apoštolů byly věci, které lidé hledali, aby se sami vyvýšili, židovství a filozofie; a Bůh užil prosté lidi, aby tyto věci zahladil, aby se v Jeho přítomnosti nechlubilo žádné tělo.
Tělo se musí něčím chlubit, buď rodem nebo bohatstvím nebo intelektem; ale v přítomnosti Boha se ani věřící, ani nevěřící nemůže těmito věcmi chlubit. Žel, že v přítomnosti druhých se snažíme vyvýšit rodem nebo bohatstvím nebo moudrostí nebo nadáním; ale v přítomnosti Krista jsme zahanbeni právě těmi věcmi, jimiž se chlubíme před druhými. Neodvažujeme se o nich zmiňovat v Jeho přítomnosti, pokud se nechceme odsuzovat sami pro chlubení se jimi. Když se jimi chlubíme, jen ukazujeme, jak málo jsme v Jeho přítomnosti.
Verše 30 a 31: Nakonec apoštol dává stranou tělo tím, že ukazuje původ a postavení věřícího. Věřící je „z Boha“. Jak mnohem větší je být „z Boha“, než být vysoký rodem, mocný, moudrý nebo bohatý. A ještě více: jsme z Boha „v Kristu Ježíši“. Nejen máme původ z Boha, ale jsme postaveni do zcela nového postavení před Bohem – jsme „v Kristu Ježíši“. Nestojíme před Bohem v postavení Adama, vzdáleni od Boha a pod soudem, ale jsme v Kristu ve vší Jeho příjemnosti pro Boha a pro nebe.
Ani to není vše. Můžeme mít jen malou vlastní moudrost; ovšem Kristus je nám učiněn moudrostí. Nemusíme se pro moudrost obracet k filozofii, k moudrým lidem, ani ke své vlastní domnělé moudrosti, neboť máme Krista. Když máme Krista, vidíme hned to, čemu nás všechna moudrost světa nikdy nemůže naučit. Kristus na kříži plně ukázal naši zkaženost a ukázal Boha v Jeho lásce. Kristus ve slávě ukazuje všechny Boží úmysly. V Kristu vidíme Boží moudrost, jak vychází vstříc naší zkáze a naplňuje své úmysly.
Dále je nám Kristus učiněn spravedlností. My před Bohem nemáme žádnou spravedlnost. Boží spravedlnost je viděna v tom, že nás ospravedlňuje skrze smrt Krista, jak to odpovídá Jemu samému. Jestliže chceme vědět, co je spravedlnost a jak dokonale nás uzpůsobuje pro slávu, pak se nemusíme dívat na lidi nebo na sebe, ale na Krista. Je ukázána v Kristu ve slávě.
Kristus je nám také učiněn posvěcením. Kristus je mírou, vzorem a mocí pro posvěcení. Nakonec je nám Kristus učiněn vykoupením, „úplným vysvobozením od účinků hříchu v našem těle“, na což čekáme. Vidíme toto vykoupení už ukázané v Kristu; máme je nyní v Kristu, naší Hlavě; čekáme na ně, až bude zjeveno v nás.
Když takto máme vše v Kristu a nic v člověku jako takovém, pak: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.“ Takto kříž, kázání kříže, Boží povolání a naše postavení v Kristu před Bohem naprosto vylučují tělo.