Ve Třetí epištole nás apoštol povzbuzuje, abychom přijímali a pomáhali těm, kdo cestují mezi Božím lidem, kážou evangelium a slouží pravdě.
Staví před nás tři velmi různé postavy – Gája, Diotrefa a Demetria – a dává nám pozoruhodný pohled do křesťanského okruhu oněch dnů. Z tohoto obrazu prvních křesťanů se učíme, že v oněch časných dnech tu byly stejné situace a stejné těžkosti, jaké povstávají mezi těmi, kdo se snaží chodit v pravdě v těchto posledních dnech.
Verše 1-4: V „milovaném Gájovi“ vidíme duchovně smýšlejícího věřícího, jehož zájmy se soustředily na lid Pána. Několika krátkými slovy apoštol načrtává krásné křesťanské milosti, které vyznačovaly tohoto bratra.
Předně to byl věřící dobře vyučený v pravdě, neboť apoštol může mluvit o „pravdě, která je v tobě“ (kral. př.: „o tvé upřímnosti“; dle pův.: „o tvé pravdě“). Ta přebývala v jeho srdci. Nadto to bylo známé ne skrze chlubivou známost na jeho straně, nýbrž ze svědectví bratří.
Za druhé: Nejen měl pravdu, ale svědčil o ní tím, že chodil v pravdě. Jeho praktický život byl v souladu s pravdou, kterou vyznával. Jakou větší radost může mít nějaký služebník, než když ví, že ti, kdo obdrželi požehnání skrze pravdu, kterou jim sloužil, chodí podle ní! Tuto radost měl apoštol, když slyšel od ostatních o Gájovi, svém dítěti ve víře.
Verš 5: Za třetí: Když měl pravdu a chodil v pravdě, jednal věrně vůči bratrům a cizím, kteří cele oddali svůj život službě Pánu.
Verše 6 a 7: Za čtvrté se vyznačoval nejen věrností, ale také láskou. Je možné být věrný, ale mít nedostatek lásky, anebo ve snaze ukazovat lásku mít nedostatek ve věrnosti. V Gájovi se věrnost a láska šťastně spojovaly. Kromě toho si opět všimneme, že jeho láska, stejně jako jeho chození, nebyly věcí chlouby na jeho straně, ale vydávali o tom svědectví druzí.
Za páté se jeví, že Gájus byl člověk obdařený prostředky, a on činil dobře, když užíval své prostředky pro pomoc na cestách těm bratřím, kteří jako cestující kazatelé vyšli pro jméno Krista, spoléhajíce na Boha.
Verš 8: Za šesté: Gájus nejen pomáhal svatým na jejích cestách, ale připojil se k druhým v jejich přijímání do svých domů a shromáždění. Jestliže skutečně je to ten Gájus, o kterém apoštol Pavel píše jako o „mém hospodáři (hostiteli)“, pak ve dnech apoštola Pavla hostil Pavla (Římanům 16,23).
Za sedmé: Jako výsledek své praktické lásky se Gájus a ostatní stali „pomocníky pravdy“.
Není zde ani slovo o tom, že by Gájus byl obdařen jako učitel nebo kazatel, ale měl ty duchovní vlastnosti, bez kterých je dar k ničemu, avšak s nimiž Gájus obdrží velké místo v budoucím dnu. Předstupuje před nás jako milý, laskavý a oddaný věřící, jako někdo, kdo miloval pravdu, chodil v pravdě, jednal ve věrnosti a lásce, pomáhal svatým na jejich cestách, vítal je ve shromážděních, a tak pomáhal šířit pravdu. Není divu, že apoštol o něm mluví jako o „milovaném Gájovi“, neboť v Gájovi bylo vše, co přitahovalo lásku svatých. Kdo by si nepřál být Gájem?
Verše 9 a 10: V Gájovi máme krásný příklad věřícího ovládaného pravdou, v Diotrefovi máme vážné varování před cestou, na které může být celý život křesťana zmařen neodsouzenou domýšlivostí těla. Není zde žádný náznak, že by Diotrefes nebyl křesťan. Zřejmě to byl přední bratr ve shromáždění, a my proto můžeme soudit, že to byl obdařený muž, ale vše bylo zkaženo jeho láskou k prvotnosti. Byl veden „marnou chválou (chvástavostí)“, před kterou nás apoštol varuje, když píše: „Nebývejme marné chvály žádostivi, jedni druhých popouzejíce, a jedni druhým závidíce.“ (Gal. 5,26) A opět napomíná: „Nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu.“ (Fil. 2,3)
Veden domýšlivostí, Diotrefes měl rád první místo ve shromáždění. Tato vlastní důležitost ho, jako tomu je vždy, učinila žárlivým na druhé a žárlivost se projevovala v „zlých řečech“, a protože se s tím nespokojil, přistoupil k násilným skutkům, kterého ho vedly nejen k tomu, že odmítal přijímat služebníky Pána, ale vylučoval ze sboru ty, kteří to chtěli činit.
Dobře uděláme, když se necháme Diotrefem varovat, neboť tělo je v nás a z přirozenosti jsme my všichni u sebe důležití. Pokud to neodsoudíme, povede nás to k tomu, že nebudeme vůbec dbát na slávu Pána, na dobré pro Jeho lid a na šíření pravdy. Zaslepeni neodsouzenou domýšlivostí snadno můžeme zapomenout na vše, co náleží křesťanovi, a jako dříve jednat v žárlivosti, ponechávajíce volnost zlým slovům a násilným skutkům.
Verš 11: Když před nás apoštol postavil tyto dvě odlišné postavy, kdy jedna ukazuje Kristovy milosti, druhá charakterové znaky těla, napomíná nás, abychom odmítli zlé a následovali dobrého, a tak dokazovali, že máme přirozenost, která je „z Boha“, a neukazovali, že máme v sobě tělo, které „nevidělo Boha“.
Verš 12: Nakonec před nás apoštol přivádí v Demetriovi někoho, kdo byl dobře známý „všem“. Můžeme proto soudit, že to byl jeden z obdařených služebníků, kteří se pohybovali mezi „vším“ lidem Páně a sloužil Slovem.
Měl tři znaky, po nichž asi může toužit každý služebník. Předně měl „/dobré/ svědectví ode všech“. Je tedy zřejmé, že to nebyl marnivý, sebe prosazující člověk, hledající místo vpředu, ani škodolibý, pomlouvač mluvící proti druhým. Kdyby takový byl, nikdy by neměl dobré svědectví od všech lidí. Nadto byla pravda v Demetriovi ukázaná tak příkladně, že mu sama vydávala dobré svědectví. Kdyby tomu bylo jinak, pravda by ho odsoudila. A nakonec chodil v souhlasu s příkladem a učením apoštolů, oni také vydávali svědectví o jeho čistotě a oddanosti.
Jak je tedy dobré, když služebníci Pána pohybující se mezi shromážděními, sloužíce Slovem, jsou tak pečliví ve svých slovech, svém chození, svých cestách, že mají dobré svědectví od všech, že jsou příklad pravdy, kterou učí, a utvářejí svůj život podle učení a praxe apoštolů.
Kéž bychom tedy horlivě napodobovali Gájovu pokoru a duchovnost, vzali si varování od Diotrefa a snažili se žít tak, že jako Demetrius budeme mít dobré svědectví od všech.
❄